Hierarchické lineární modelování

HLM je horká novinka na poli regresních modelů, která má slibnou budoucnost. Jedná se o zcela jistě užitečný nástroj, sofistikovanější než tradiční vytvoření regresního modelu s OSL (např. v oblíbeném Gretlu). Výchozí otázka každého výzkumníka by však měla směřovat k určení vhodnosti daného nástroje vzhledem k řešenému problému. Nebo-li je vhodné využití HLM pro můj případ? Obecně lze říci – tam, kde stačí OLS, tam použijte OLS. K aplikaci HLM přistupte:

• pokud jste realizovali vícestupňový výběr a narušili tak předpoklad nezávislosti pozorování,
• pokud ve výběru nedisponujete všemi skupinami,
• pokud ICC (vnitrotřídní korelační koeficient) nabývá určitého intervalu.

Víceúrovňové systémy v teorii systémového řízení

Samotný vícestupňový výběr předjímá právě hierarchický charakter dat, sbíraných ve vlnách, tzn. nejdříve bylo vybráno odvětví, poté soubor podniků, pak soubor respondentů, atd. Hierarchie už je explicitně čitelná v samotné skladbě dat a měli byste se chopit HLM. Když nejsou ve Vašem výzkumném vzorku zastoupeny veškeré podnikatelské subjekty, pak logicky nemáte výběr všech skupin a užití HLM je také na místě. V rámci podnikového hospodářství se dá obecně předpokládat široké využití HLM. Do modelu se dají zakomponovat vlivy různých úrovní v závislosti na předmětu zkoumání, který nejčastěji tvoří  podnik, jehož strukturovanost je definičním prvkem.

Dekompozice podniku na hierarchicky podřízené úrovně

Pokud by se výzkum týkal dat za soubor jedinců nebo konkrétní útvar jako konečné veličiny, pak lze zohlednit aplikací HLM vliv příslušnosti pod určitou divizi (oddělení), která zároveň spadá pod určitou provozovnu (odštěpný závod) a podnik (dále pak kraj, stát, atd.). A všechny tyto úrovně svými vlastnostmi ovlivňují zkoumanou veličinu. Vazby k proměnným se tak odlišují v určitých a přesně vymezených hierarchiích.

Nadřazená úroveň je kontextuální (vztahovou) proměnou, která vnáší do dat závislost (charakterizující  vlastnosti na dané úrovni se vztahem k ostatním jednotkám). Rezidua tak budou korelovaná. Česky – pokud soubor jedinců ve výzkumném vzorku pochází ze stejného prostředí, pak lze těžko vyloučit vliv tohoto prostředí. Data nebudou nezávislá.

Srovnání jednoduché lineární regrese vůči zohlednění hierarchie dat

Např. v ilustrativním empirickém šetření kompetentnosti THP v průmyslu je nejdříve vybráno určité odvětví, pak podniky, oddělení a výslední respondenti (tedy 4 hierarchické úrovně). Získaná data pak lze jen stěží považovat za nezávislá. Zaměstnanci jednoho pracoviště toho budou mít zajisté více společného oproti příslušníkům jiných pracovišť i podniků. Mimochodem také vyvstává otázka, čím jsou rozdíly mezi úrovněmi podmíněny (pracovišti, podniky, odvětvími…). A k řešení takového typu problémů už lineární regresní analýza nestačí.

Tématu HLM a vhodnosti jeho aplikace se budu ještě věnovat. Pro zájemce doporučuji kurz Petra Soukupa od společnosti ACREA, který mi poskytnul mnoho cenných informací a myslím, že se aktuálně jedná o jedinou možnost v ČR, jak se naučit HLM prakticky aplikovat.

Vidocq

Eugene Francois Vidocq (1775 - 1857) byl provozovatelem první soukromé detektivní kanceláře v Evropě a dopad jeho osobnosti je dalekosáhlý. Paradoxně však zůstává poněkud zapomenut a ve stínu svých slavnějších, literárních kolegů Dupina a Holmese.

 

Svými současníky byl Vidocq popisován jako nesmírně talentovaný, ale také nesmírně líný. Tato kombinace nezajišťovala hojný příjem, kterého bylo potřeba vzhledem k finančně náročnému koníčku - ženám. Svět zločinu tak byl lákavý rychlým zbohatnutím. Brzké vězení jako neodvratný důsledek poskytnulo cenné vzdělání. Spoluvězeň jej naučil bojové umění Savate a při útěcích se Vidocq naučil užívat převleky. Časté střídání svobodného života a vězení však omrzelo a Vidocq se rozhodnul nabídnou své služby podložené zkušenostmi s podsvětím policii.

 

 

"Věřím, že se mohu stát cenným spojencem vykonavatelů veřejné moci. Jsem zbožňován zloději a chovají mne v úctě i ti nejodhodlanější banditi, na jejichž oddanost se mohu spolehnout. Nikdo nemůže vykonávat poslání kriminalisty lépe než já. Veřejné autority si nikdy nepošpinili ruce jako já a neměly kontakt s pravým podsvětvím zločinu."

 

Vidocq se tajně stal agentem Pařížské policie. Aby nevzbudil podezření kriminálního světa, dostal se na svobodu při fingovaném útěku. Pokud jej některý kriminálník začal podezřívat, byl odstraněn z cesty. Rostoucí úspěchy na poli potírání zločinu a těch nejhorších kriminálníků, na které byla policie krátká, daly za vznik Brigádě ze Sureté, speciálního Vidocqova policejního oddělení.

 

Každého člena si Vidocq osobně vycvičil a povětšinou se jednalo rovněž o bývalé kriminálníky. Sám se také vydával na lov zločinců se stále se rozrůstajícím užíváním převleků, pomocí kterých testoval i své vlastní agenty. Námořník, žebrák, svůdce, mrtvola, tím vším se Vidocq rychle stával, aby zakryl svou pravou identitu, která mu byla s rostoucí slávou na obtíž.

 

Vše změnila až Francouzská revoluce. Vidocqův přímý nadřízený a ochránce Henry byl nahrazen velmi formálním Marcem Duplessis, se kterým si Vidocq prostě nesedl. Duplessis si dal za cíl zlikvidovat Brigádu ze Sureté a hromadil mnohdy triviální stížnosti (Vidocq a jeho agenti tráví příliš času v nevěstincích a barech pochybné pověsti,...).

 

Vidocq nebyl zrovna nekonfliktní člověk a odchod od policie tak byl nevyhnutelný. Roku 1833 založil první detektivní agenturu svého druhu "Úřad pro informace". Zároveň se stal předmětem literatury a bouřlivých veřejných diskuzí. Honoré de Balzac mu věnoval několik románů a divadelních her.

 

Vidocqův přínos pro policii byl značný. Sám si založil ve své kanceláři malou laboratoř a ve svých případech poprvé využil mnohé dnes běžné kriminalistické metody desítky let předtím než byly uznány jako takové. Proto je považován za "otce" moderní kriminalistiky. Dal za vznik nesmazatelnému inkoustu a proti padělání chemicky modifikovanému papíru, z průzkumu pantů vykopnutých dveří dokázal určit fyziognomii pachatele, po rozhovoru s podezřelými a svědky byl schopen určit osobnost vraha, položil základy balistiky, forenzních věd, snímání stop z místa činu a antropometriky.

 

 

Když pak Edgar Alan Poe vytvořil svou nesmrtelnou postavu Auguste Dupina, předobraz byl jasný. Vraždy v ulici Morgue, Záhada Marie Rogetové a Odcizený dopis se staly jako trilogie stavebním kamenem detektivního žánru, který později Arthur Conan Doyle dovedl k dokonalosti. Ostatně ve Studii v Šarlatové nebo v Lepenkové krabici je na zdroj inspirace výslovně odkázáno.

 

Samotné uchopení Vidocqa v kultuře však není široké. Lze sáhnout zejména po dvou zdrojích. Vidocqových vlastních memoárech "Memoirs of Vidocq: Principal Agent of the French Police" a francouzského velko-rozpočtového filmu "Vidocq", který je vydařený a vskutku osobitý.

10

Při zvažování nového operačního systému jsem využil word of mouth. Výsledky byly víceznačné, stejně jako přijetí Windows 10 veřejností. Část oslovených jednoznačně odrazovala, zatímco část doporučovala. Přitom bych mohl rozčlenit základní kategorie názorů:

• Podpora od těch, co Win10 nainstalované mají.
• Odrazování od těch, co Win10 nainstalované nemají.
• Podiv od těch, co používají Linux :-)

A protože nejlepší je vyzkoušet si sám, šel jsem do toho. První pozitivní dojem zanechala už samotná instalace. Zatímco u Win7 jsem musel vždy ručně a dlouhosáhle instalovat téměř všechny ovladače sám, u Win10 se vše nainstalovalo a aktualizovalo samo. Nevím, jestli je to specifická chyba u mě, ale kdykoliv jsem instaloval / reinstaloval Win7, bylo pc zcela závislé na poskytnutí všeho potřebného pro provoz. Po instalaci nefungovaly ani USB, takže jsem vše musel dodávat online nebo přes mechaniku a mít tak stále při ruce potřebnou zálohu ovladačů. A i přesto se mi stále zobrazovaly chyby u některých součástí hardwaru, kdy odkliknutí možnosti "aktualizovat ovladače" přineslo pouze kolaps systému.

Byl jsem tak příjemně překvapen, že 10 si poradily úplně se vším. V první fázi byl nainstalován systém, v druhé instalovány / aktualizovány ovladače a přišel jsem tak k plně funkčnímu pc, do něhož jsem nemusel nijak zasahovat z hlediska jednotlivých součástí. Samotná instalace mi tak pomohla vyřešit několik dříve přetrvávajících problémů u hardwaru - softwaru. Nenašel jsem jediný program, který by nyní nefungoval nebo bych jej musel přeinstalovat.

A třetí fáze instalace je zásadní pro všechny X-aktáře, kteří se domnívají, že v Microsoftu bude někdo věnovat čas špionáži jejich činnosti v rámci nadnárodní konspirace, kdy jsou Windows více monitorovacím zařízením než operačním systémem. Nezadal jsem expresní nastavení, ale rozšířené, kde jsem zamítnul všechny možnosti (těch je skutečně hodně, bylo jich více než deset) odesílání dat do Microsoftu (pro optimalizaci zobrazení reklamních sdělení, pro vylepšení činnosti klávesnice, pro spojení a sdílení kontaktů, atd.). Záleží tak na uživateli, co chce sdílet. Tento přístup oceňuji a připadá mi mnohem férovější než např. u Androidu nebo Googlu, kde touto možností nedisponuji a moje aktivita je skutečně v určité podobě sledována. Pokud tato možnost byla k dispozici ve Win8,8.1 nevím, ale u Win7 rozhodně nebyla.

Pocit větší kontroly nad systémem mám i v rámci upgradovaného správce zařízení, který poskytuje detailnější přehled o jednotlivých procesech ve vazbě na vytížení procesoru, paměti, disku a připojení. Největší hodnotu pak nacházím u multitaskingu. Často potřebuji mít vzájemně otevřeno více programů, prohlížečů, dokumentů a zajistit jejich vzájemnou kooperaci. U Win7 nebylo prakticky řešené propojení současné činnosti, např. u word - excell - pdf - prohlížeč (takže upravovat graf ve wordu přes excell na základě dat z pdf a internetu nebylo zrovna pohodlné), zatímco Win10 automaticky (pokud povolím) upravuje zobrazení oken, jak potřebuji, takže plně využívám plochy pro dobro věci. Navíc si můžu hned v liště nastavit specifické plochy pro soubory jednotlivých činností a pak mezi nimi přepínat, což je velmi užitečné.

Taky už nemám přesycenou plochu různými soubory a aplikacemi, protože rozšíření nabídky start umožňuje kustomizovat jednotlivé dlaždice pro rychlou dostupnost čehokoliv, co s nimi asociuji. Nemusím tak např. ani spouštět prohlížeč, abych si zobrazil novinky na určité stránce, k tomu mi stačí připnout web do dlaždice a hotovo. Start je nyní vysoce obsažný s implementací všech aplikací. Rychle jsem si zvyknul na centrum akcí s jednotlivými možnostmi nastavení. Kromě toho se zachovaly i ovládací panely, které využívám v případě hlubších zásahů do systému.

Win10 zkrátka vycházejí více vstříc uživateli, o čemž svědčí i široké možnosti přizpůsobení. Přitom je zajímavé, že Windows se dle mé zkušenosti podaří ob generaci. Po vydařených XP přišly nevydařené Visty. Po vydařených 7 přišly nevydařené 8 a nyní přicházejí dosud nejvydařenější 10. Je možné, že během delší doby užívání přijdu na určité mouchy, ale v kontextu hlavních záležitostí vše funguje, jak má a práce je hladší, než dřív. I samotné spouštění systému je značně rychlejší oproti Win7 a celkově má teď PC větší "švih" (zajímavostí je, že z nějakého důvodu se mi navýšila kapacita RAM z původně dostupných 3,28/4 na 3,61/4 GB).

Samostatnou kapitolou je pak Cortana (takhle si dříve lidé představovali softwarovou budoucnost a ejhle, je to tu) nebo Microsoft Edge (samozřejmě dál používám primárně Google Chrome, protože Bing je neskutečně hloupý vyhledávač - nedivil bych se, kdyby nejčastěji vyhledávaný dotaz v Bingu byl Google :-). Je toho zkrátka dost a nabízí se velký potenciál pro využití, které pro dobro věci zcela závisí na uživateli a jeho preferencích.

Za sebe tak můžu doporučit. Rozdíl, když přijdu do kanceláře k Win7 je znatelný a zpátky bych se v rámci nabízeného měsíčního přechodu nevracel. Windows 10 jsou sofistikovanější než jejich předchůdci a nabízejí více možností pro jejich optimalizaci a práci s nimi. Uživatelská přívětivost vzrostla, ale nikoliv na úkor obsahu.

Charleyova teta

Brandon Thomas jednou prohlásil: "Lidé si mě budou pamatovat pouze jako autora Charleyovy tety." Jak taky jinak, když je to hra tak výborně napsaná. Co by se mohlo zprvu zdát typickou divadelní taškařicí s převleky se vyvrbí v komplexnější příběh. Vše souvisí se vším a zpočátku bezvýchodná situace se stává nakonec výhrou pro téměř všechny zúčastněné. A že jich je skutečně hodně.

Úvod nabývá téměř intimního rázu. Jeden studentský pokoj a v něm Jack Chesney (Petr Štěpán), který není s to napsat dopis pro svou vyvolenou. Na povrch machr, ale v jádru nezkušený student, který při kontaktu s ženou tuhne (celý). Zároveň má tak hluboko do kapsy, že mu na oběd půjčuje přehlížený sluha Brasset (Jan Mazák). A zrovna v tu stejnou chvíli řeší stejný problém napsání milostného dopisu i kolega student (stejně tuhý a nemajetný). Jenže jsme ve Viktoriánské Anglii, takže je nemístné pozvat dámy k sobě domů a trávit tam čas v poměru 1:1, 1:1. Musí u toho být někdo důvěryhodný, aby nevznikl skandál. Jak se všem hodí ohlášení příjezdu slovutně bohaté Charleyovy tety, která se chce osobně seznámit se svým budoucím dědicem.

Jenže to by bylo moc jednoduché. Teta samozřejmě nedorazí a setkání s dívkami je ohroženo. Ale jako na potvoru, tu si náhodou přišel věčný student Babberly (Igor Ondříček) zapůjčit pár lahví alkoholu a disponuje převlekem na své divadelní představení, kde hraje - ženu. Záskok (zprvu velmi neochotný) je na světě!

Každá vedlejší postava má nějaký svůj příběh, který se postupně rozvíjí. Nejlepší ukázkou je Jackův otec (Josef Jurásek). Vstoupí do hry a zkušený návštěvník divadla má dojem, že po oznámení zásadní události svému synovi o ukončení finanční podpory jeho role končí. Jenže posléze se na scénu vrátí zas, a to s rolí důležitější - dělat garde samotné Charleyově tetě, o kterou se dokonce uchází, nevěda, o koho se ve skutečnosti jedná. Ale to není vše, když se rozkryje rodinná historie a Chesney se setká s pravou Charleyovou tetou (která vystupuje inkognito, jedna teta už tu přece je), s níž měl před lety válkou nešťastně ukončený vztah, jenž se teď může konečně po letech naplnit.

Vše je propletené a žádná postava tak vlastně není hlavní. Vstupní zaměření zejména na Chesneyho jako středobod vyprávění se posléze rozšíří někdy i nečekanými směry. Každý získá svůj prostor, i když samozřejmě nejvíce pozornosti strhává Igor Ondříček, který se ve své roli patřičně vyřádil a byl náležitě oceněn nejbujarejším potleskem.  A s gustem se vypořádal i s "těžkou" chvilkou, kdy se mu na jevišti rozpadl kostým (knoflík je jen knoflík a 139 repríz určitě dalo nitím náležitě zabrat).

Ve chválení bych šlápnul na brzdu jen v případě Pavly Vitázkové a Radky Coufalové, které nedodaly svým postavám onu barvitost a oproti ostatním působily spíše jako do počtu. To Lenka Janíková dokázala zanechat na srovnatelném prostoru podstatně lepší dojem živoucí a šťavnaté postavy.

Pokud se Vám zdá introdukce do příběhu triviální až vyčpělá, pak se není čemu divit. Charleyova teta je oním praotcem převlekových komedií, ze které si už přes sto let vypůjčují další autoři. Ale originál je pouze jeden a je to znát.