Přízračná nevěsta

Nebudu chodit kolem horké kaše, Přízračná nevěsta je pecka! Původní lákadlo v podobě zasazení příběhu do současnosti vzalo v podstatné části metráže za své, aby tak tento přístup potvrdil fakt, že hlavní devizou není "aktualizace", jak se zpočátku mohlo zdát, ale především obsazení, nadhled a atmosféra. Sherlock sám o sobě může žít v jakémkoliv čase a přitom bude stejně předbíhat dobu a využívat své neodmyslitelné propriety v té či oné podobě.

 

Jen si tak usnete ve 2015 a najednou: 1895!

Přitom je v kontextu přibývajících epizod zajímavé sledovat měnící se pojetí. První dvě série se vyznačovaly více "realistickým přístupem" a odkazovaly na dosud nejvěrnější a nevydařenější seriálové zpracování s Jeremy Brettem. Od třetí série pak povážlivě přibývá humoru a komediálních situací, aby se Přízračná nevěsta dala interpretovat jako komedie s detektivně-mysteriozními prvky a narážkami na čtvrtý rozměr (paní Hudsonová stěžující si na nedostatek replik, Watson konfrontující živého Holmese s literárním obrazem, který vytvořil, atd.).

 

Málo replik kompenzovala nadáváním na, ehm málo replik

Seriálový Sherlock se tak stále více blíží Holmesovi filmovému s Robertem Downeym, Jr. a hraje více na efekt pro znalé diváky, kteří mají Holmese načteného. Chápu, že se najde spousta odpůrců tohoto přístupu, ale pro ty se nabízí x dalších zpracování, takže si vybrat může každý. Dosud nejlépe funguje trojice:

 

- Sherlock Holmes (1984 - 1994): klasický přístup nejvíce vystihující ducha knih jako plnohodnotná alternativa k četbě.

- Sherlock Holmes (2009 - 2017): vysokorozpočtová variace držící se konceptu s mnoha odkazy pro zasvěcené a dravou režií.

- Sherlock (2010 - 2017): kombinatorická hra s původními příběhovými prvky a výraznou komediální nadsázkou o vztahu dvou "manželů".

 

Který z vás je ten Sherlock?

Ve všech třech pojetí se zadařilo s obsazením Holmese, který je vždy výrazovými prostředky odlišně tvarovaný, aby byl v součtu stejným světu nepřizpůsobivým magorem, který by bez Watsona vyhořel na kokainu. Zatímco Brett herecky vládnul v one man show (střídající zaměnitelné Watsony), Cumberbatch má však k ruce Freemana, který ten hašteřivý pár neodlučitelně dotváří (Sherlock se tak může oprávněně domnívat, že Watson mluví srdceryvně k němu, zatímco svá slova ve skutečnosti adresuje manželce).

 

Fotografii na zdi brali návštěvníci jako svatební

Až vlastně do pozadí se tak dostává příběh v podobě specifického případu, který tentokrát zastupuje ona přízračná nevěsta. Navzdory své efektnosti se stává pouze kulisou pro zkoumání vztahu Sherlocka s Watsonem, který svou zajímavostí přebije i vraždící mrtvolu.

 

Počátky make-upu ve viktoriánské Anglii

A právě tady se nachází budoucí hrozba, kdy se scénáristické duo velebeného Marka Gatisse a proklínaného Stevena Moffata vyžívá v překombinovanosti, která je však průhledná dříve, než by bylo záhodno. Dokud Gatiss udrží Moffata na uzdě (podobně jako v časech Davies - Moffat), snad nepotká Sherlocka stejný osud jako Doctora Who.

 

Mycroft se od posledně "spravil"

Zatím je vše v pořádku, jen se příběh stává více absurdním (model sen ve snu a meta rozsah zápletky) a je zajímavé, že Sherlock vlastně vyřeší své problémy pomocí drog a nikoliv intelektuálních schopností. Namísto poselství se však příčina nachází ve stále zjevnější hře s divákem. Kam až povede, je otázkou otevřenou pro další sérii.