Škola základ života

Škola základ života je prazvláštní útvar. Autorka se rozhodně nachází v odlišné sféře myšlení než já a zároveň považuje za vtipné jiné věci, než já bych za vtipné měl. Údajně se jedná o komedii, ale já se pouze jednou pousmál. Po zbytek času jsem marně čekal na děj, který jaksi absentuje.

 

Hra mi spíše připomínala televizní silvestr (v horším slova smyslu) se směsí izolovaných scének a hudebních výstupů. Ostatně v samotném presskitu se nachází přiznání: "Žákova divadelní verze se stala rovněž základem adaptace Hany Burešové; jsou do ní navíc dějově zakomponovány populární písničky třicátých let, které v inscenaci živě hraje a zpívá studentská kapela." Ovšem dějová kompozice je vratká až běda.

 

Když na scénu po několika desítkách minut episodického děje přišel školní inspektor, říkal jsem si, aha, tak konečně začne nějaká nosná zápletka, co to všechno propojí do nějakého smysluplného celku. Jenže po chvíli inspektor zase zmizel. Pak na školu nastoupila nová učitelka, aha, tak konečně začne nějaká nosná zápletka,.... a zase nic.

Připadá mi skutečně tragické mít k dispozici jména jako Havelka, Štěpán, Jurásek, Bureš, Musilová, Junák, Kolář, Janíková, Ondříček a nevytřískat z toho nic. Což mi velmi připomíná - umře rockový bubeník, do nebe ho nepustí a tak musí do pekla. Otevře mu Belzebub a vezme ho rovnou do zkušebny. Tam Hendrix, Cobain, Morrison. A na něj čekají bicí! "Kdes byl, čéče, čekáme na tebe!" A on se diví: "Tohle má být peklo? To je ráj na zemi!" Sedne za bubny a Hendrix odpočítává: "Tak pánové, tři, čtyři: "U stánků na levnou krásu..."

 

Přitom Junák si střihnul zdařilou figurku učitele, kterého by si nikdo nepřál, Kolář je správně roztržitý a Bureš se mračí, jak mu jen svaly v obličeji dovolí, ... Prostě chyba není na straně souboru, potenciál by byl, ale na materiálu, který měli v rukou a který nechápu v tomto podání za dějetvorný, komediální, dramatický, chytrý, vtipný, zábavný nebo jakkoliv jinak vhodný pro divadlo.

Přesto umím pochopit, že je určitý typ cílové skupiny, která tuto hru ocení. Já do ní ovšem nepatřím a do budoucna si dám na Burešovou (o které jsem se dozvěděl snad poprvé a naposledy) pozor jako na podezřele nafouklou konzervu v neklimatizovaném obchodě.

Civil War

Spíše než ke Captain America se skutečně hodí řadit nový marvelovský počin k Avengers, a to jako přímý sequel Age of Ultron. Noví Avengeři (vedení Stevem Rogersem) při poslední misi zaviní další "vedlejší oběti" a svět už je nevnímá jednoznačně jako hrdiny, ale zejména jako hrozbu, která působí neomezenou mocí. Vznikne tak Deklarace Sokovia o zařazení Avengers pod OSN v pozici řídící autority (Shield už je definitivně zaniklý). Jenže dohled nevyhovuje všem a především Rogers má silnou motivaci v záchraně Buckyho, který je dílem destruktivního plánu plukovníka Zema...

I když v ději figuruje mnoho postav, v jádru se jedná o trojúhelník Rogers - Stark - Bucky, kteří jsou tahouni propracovaného děje. Musím ocenit, že opravdu každá postava má svou motivaci a chová se smysluplně a logicky (což není pro žánr pravidlem). Chápal jsem, proč Tony dělá, to co dělá a jde o zajímavý obrat z výchozích pozic - Tony začínal jako nepodříditelné chodící ego, Steve jako voják plnící rozkazy. Najednou se z Tonyho stává vůdce, pokračující ve snaze o vyšší kontrolu (čímž je krásně navázáno na Ultrona jako předchozí pokus) a ze Steva se naopak stává rebelující potížista, jehož správňáctví dostává povážlivé trhliny v úsilí uchovat své poslední spojení s minulostí - Buckyho.

Zařadil bych se do týmu Iron Man, ale zároveň jsem i chápal důvody týmu Captain. Vydařila se věc nevídaná - hrdinové a padouši se stali jedním - každý ve snaze jednat správně jednal špatně z hlediska druhých a hranice mezi dobrým a zlým nikdy nebyla v blockbusteru tak tenká. A vše nevyhnutelně gradovalo k finále, které jsem opravdu prožil zarytý v sedačce, protože šlo sakra do tuhého (myslím, že o takový typ osudovosti se v každé epizodě marně snažily Star Wars a Civil War jim dalo zhusta na frak). Bitku Tony vs. Steve si řadím do své osobní emocionální topky k Bad Wolf Beach (modří vědí).

A nejsou to jen Star Wars (jejichž globální oblibu asi nikdy nepochopím), které nechává jako ságu Marvel daleko za sebou. Člověk už měl dvanáct filmů, aby se dostatečně seznámil s postavami a je tak na čem stavět. Scény, kdy si v civilu Downey s Evansem povídá u stolu jsou tak stejně napínavé, jako když si v maskách dávají po držce letadlem. Pro své role jsou perfektní a je to právě herecký výkon, který tvoří ikony, nikoliv zdrojový comics (společně s výtečnou režií a celou strategicky vedenou produkcí s jasnou vizí).

Pokud se někde nachází v rámci série hrozba, tak u některých Avengerů, kteří sami o sobě nejsou zajímaví / jsou špatně obsazení / působí jako do počtu. Konkrétně Scarlet Witch trpí na hereckým umem nepolíbenou představilku, Falcon je vágní stejně jako Hawkey a Vision nemá prostor, protože je jednoduše příliš mocný a po jeho zásahu by k Civil War ani nemuselo dojít. A Ant-Man měl být pravděpodobně vtipný, ale je jen otravný. Ale to jsou hříchy castingu / pojetí některých předchozích filmů. Obecně nelze čekat, že by se našel někdo, komu by se v té pestré škále líbilo vše, nebo-li všem se stejně nezavděčíš. Sám také nejsem nekritický fanboy a můžu vytýčit krajní pozice, kdy mám Age of Ultron a Iron Mana 3 za nejlepší Marvelovky a samostatně za výborné filmy, zatímco Ant-Mana a Incredible Hulka za ty nevydařené.

U Civil War se vzácně podařilo představit právě nové hrdiny, kteří mají slibný potenciál. Black Panther na malém prostoru zaujme a přináší něco nového a exotického. Peter Parker má skvělou dynamiku užaslého teenagera a chemii s Tonym jako z buddy movie. Nezbytnou proprietu tvoří i humor s přesným dávkováním (to byste nevěřili, v čem v civilu jezdí Captain America). Technicky se pak jedná o dosud nejvyspělejší blockbuster, kde vše působilo nejvíc přirozeně, jak mohlo. Akční scény mají hutný drajv a přitom zůstavají přehledné, kdy oceňuji odlišné pojetí každé z nich (raw naháněčka, destrukční street in, megalomanská letištní potyčka, intenzivní one to two...). 

Marvel si zkrátka získal monopol na poli blockbusterů i comicsů. A získal si ho chytře. Kvalitními herci, režiséry, vysokým rozpočtem a pevnou produkční rukou. Když se řekne blockbuster, vybavím si Age of Ultron a když se řekne comics, vybavím si Iron Mana. Už se těším na monstrózní vyústění prvních tří fází v Infinity War, které je v dobrých rukou. A podle prvních zpráv (IMDB) lze vyjádřit velké očekávání velkoleposti, kdy se mluví o rozpočtu pro oba filmy ve výši 1 mld USD.

Hierarchické lineární modelování

HLM je horká novinka na poli regresních modelů, která má slibnou budoucnost. Jedná se o zcela jistě užitečný nástroj, sofistikovanější než tradiční vytvoření regresního modelu s OSL (např. v oblíbeném Gretlu). Výchozí otázka každého výzkumníka by však měla směřovat k určení vhodnosti daného nástroje vzhledem k řešenému problému. Nebo-li je vhodné využití HLM pro můj případ? Obecně lze říci – tam, kde stačí OLS, tam použijte OLS. K aplikaci HLM přistupte:

• pokud jste realizovali vícestupňový výběr a narušili tak předpoklad nezávislosti pozorování,
• pokud ve výběru nedisponujete všemi skupinami,
• pokud ICC (vnitrotřídní korelační koeficient) nabývá určitého intervalu.

Víceúrovňové systémy v teorii systémového řízení

Samotný vícestupňový výběr předjímá právě hierarchický charakter dat, sbíraných ve vlnách, tzn. nejdříve bylo vybráno odvětví, poté soubor podniků, pak soubor respondentů, atd. Hierarchie už je explicitně čitelná v samotné skladbě dat a měli byste se chopit HLM. Když nejsou ve Vašem výzkumném vzorku zastoupeny veškeré podnikatelské subjekty, pak logicky nemáte výběr všech skupin a užití HLM je také na místě. V rámci podnikového hospodářství se dá obecně předpokládat široké využití HLM. Do modelu se dají zakomponovat vlivy různých úrovní v závislosti na předmětu zkoumání, který nejčastěji tvoří  podnik, jehož strukturovanost je definičním prvkem.

Dekompozice podniku na hierarchicky podřízené úrovně

Pokud by se výzkum týkal dat za soubor jedinců nebo konkrétní útvar jako konečné veličiny, pak lze zohlednit aplikací HLM vliv příslušnosti pod určitou divizi (oddělení), která zároveň spadá pod určitou provozovnu (odštěpný závod) a podnik (dále pak kraj, stát, atd.). A všechny tyto úrovně svými vlastnostmi ovlivňují zkoumanou veličinu. Vazby k proměnným se tak odlišují v určitých a přesně vymezených hierarchiích.

Nadřazená úroveň je kontextuální (vztahovou) proměnou, která vnáší do dat závislost (charakterizující  vlastnosti na dané úrovni se vztahem k ostatním jednotkám). Rezidua tak budou korelovaná. Česky – pokud soubor jedinců ve výzkumném vzorku pochází ze stejného prostředí, pak lze těžko vyloučit vliv tohoto prostředí. Data nebudou nezávislá.

Srovnání jednoduché lineární regrese vůči zohlednění hierarchie dat

Např. v ilustrativním empirickém šetření kompetentnosti THP v průmyslu je nejdříve vybráno určité odvětví, pak podniky, oddělení a výslední respondenti (tedy 4 hierarchické úrovně). Získaná data pak lze jen stěží považovat za nezávislá. Zaměstnanci jednoho pracoviště toho budou mít zajisté více společného oproti příslušníkům jiných pracovišť i podniků. Mimochodem také vyvstává otázka, čím jsou rozdíly mezi úrovněmi podmíněny (pracovišti, podniky, odvětvími…). A k řešení takového typu problémů už lineární regresní analýza nestačí.

Tématu HLM a vhodnosti jeho aplikace se budu ještě věnovat. Pro zájemce doporučuji kurz Petra Soukupa od společnosti ACREA, který mi poskytnul mnoho cenných informací a myslím, že se aktuálně jedná o jedinou možnost v ČR, jak se naučit HLM prakticky aplikovat.

Vidocq

Eugene Francois Vidocq (1775 - 1857) byl provozovatelem první soukromé detektivní kanceláře v Evropě a dopad jeho osobnosti je dalekosáhlý. Paradoxně však zůstává poněkud zapomenut a ve stínu svých slavnějších, literárních kolegů Dupina a Holmese.

 

Svými současníky byl Vidocq popisován jako nesmírně talentovaný, ale také nesmírně líný. Tato kombinace nezajišťovala hojný příjem, kterého bylo potřeba vzhledem k finančně náročnému koníčku - ženám. Svět zločinu tak byl lákavý rychlým zbohatnutím. Brzké vězení jako neodvratný důsledek poskytnulo cenné vzdělání. Spoluvězeň jej naučil bojové umění Savate a při útěcích se Vidocq naučil užívat převleky. Časté střídání svobodného života a vězení však omrzelo a Vidocq se rozhodnul nabídnou své služby podložené zkušenostmi s podsvětím policii.

 

 

"Věřím, že se mohu stát cenným spojencem vykonavatelů veřejné moci. Jsem zbožňován zloději a chovají mne v úctě i ti nejodhodlanější banditi, na jejichž oddanost se mohu spolehnout. Nikdo nemůže vykonávat poslání kriminalisty lépe než já. Veřejné autority si nikdy nepošpinili ruce jako já a neměly kontakt s pravým podsvětvím zločinu."

 

Vidocq se tajně stal agentem Pařížské policie. Aby nevzbudil podezření kriminálního světa, dostal se na svobodu při fingovaném útěku. Pokud jej některý kriminálník začal podezřívat, byl odstraněn z cesty. Rostoucí úspěchy na poli potírání zločinu a těch nejhorších kriminálníků, na které byla policie krátká, daly za vznik Brigádě ze Sureté, speciálního Vidocqova policejního oddělení.

 

Každého člena si Vidocq osobně vycvičil a povětšinou se jednalo rovněž o bývalé kriminálníky. Sám se také vydával na lov zločinců se stále se rozrůstajícím užíváním převleků, pomocí kterých testoval i své vlastní agenty. Námořník, žebrák, svůdce, mrtvola, tím vším se Vidocq rychle stával, aby zakryl svou pravou identitu, která mu byla s rostoucí slávou na obtíž.

 

Vše změnila až Francouzská revoluce. Vidocqův přímý nadřízený a ochránce Henry byl nahrazen velmi formálním Marcem Duplessis, se kterým si Vidocq prostě nesedl. Duplessis si dal za cíl zlikvidovat Brigádu ze Sureté a hromadil mnohdy triviální stížnosti (Vidocq a jeho agenti tráví příliš času v nevěstincích a barech pochybné pověsti,...).

 

Vidocq nebyl zrovna nekonfliktní člověk a odchod od policie tak byl nevyhnutelný. Roku 1833 založil první detektivní agenturu svého druhu "Úřad pro informace". Zároveň se stal předmětem literatury a bouřlivých veřejných diskuzí. Honoré de Balzac mu věnoval několik románů a divadelních her.

 

Vidocqův přínos pro policii byl značný. Sám si založil ve své kanceláři malou laboratoř a ve svých případech poprvé využil mnohé dnes běžné kriminalistické metody desítky let předtím než byly uznány jako takové. Proto je považován za "otce" moderní kriminalistiky. Dal za vznik nesmazatelnému inkoustu a proti padělání chemicky modifikovanému papíru, z průzkumu pantů vykopnutých dveří dokázal určit fyziognomii pachatele, po rozhovoru s podezřelými a svědky byl schopen určit osobnost vraha, položil základy balistiky, forenzních věd, snímání stop z místa činu a antropometriky.

 

 

Když pak Edgar Alan Poe vytvořil svou nesmrtelnou postavu Auguste Dupina, předobraz byl jasný. Vraždy v ulici Morgue, Záhada Marie Rogetové a Odcizený dopis se staly jako trilogie stavebním kamenem detektivního žánru, který později Arthur Conan Doyle dovedl k dokonalosti. Ostatně ve Studii v Šarlatové nebo v Lepenkové krabici je na zdroj inspirace výslovně odkázáno.

 

Samotné uchopení Vidocqa v kultuře však není široké. Lze sáhnout zejména po dvou zdrojích. Vidocqových vlastních memoárech "Memoirs of Vidocq: Principal Agent of the French Police" a francouzského velko-rozpočtového filmu "Vidocq", který je vydařený a vskutku osobitý.

10

Při zvažování nového operačního systému jsem využil word of mouth. Výsledky byly víceznačné, stejně jako přijetí Windows 10 veřejností. Část oslovených jednoznačně odrazovala, zatímco část doporučovala. Přitom bych mohl rozčlenit základní kategorie názorů:

• Podpora od těch, co Win10 nainstalované mají.
• Odrazování od těch, co Win10 nainstalované nemají.
• Podiv od těch, co používají Linux :-)

A protože nejlepší je vyzkoušet si sám, šel jsem do toho. První pozitivní dojem zanechala už samotná instalace. Zatímco u Win7 jsem musel vždy ručně a dlouhosáhle instalovat téměř všechny ovladače sám, u Win10 se vše nainstalovalo a aktualizovalo samo. Nevím, jestli je to specifická chyba u mě, ale kdykoliv jsem instaloval / reinstaloval Win7, bylo pc zcela závislé na poskytnutí všeho potřebného pro provoz. Po instalaci nefungovaly ani USB, takže jsem vše musel dodávat online nebo přes mechaniku a mít tak stále při ruce potřebnou zálohu ovladačů. A i přesto se mi stále zobrazovaly chyby u některých součástí hardwaru, kdy odkliknutí možnosti "aktualizovat ovladače" přineslo pouze kolaps systému.

Byl jsem tak příjemně překvapen, že 10 si poradily úplně se vším. V první fázi byl nainstalován systém, v druhé instalovány / aktualizovány ovladače a přišel jsem tak k plně funkčnímu pc, do něhož jsem nemusel nijak zasahovat z hlediska jednotlivých součástí. Samotná instalace mi tak pomohla vyřešit několik dříve přetrvávajících problémů u hardwaru - softwaru. Nenašel jsem jediný program, který by nyní nefungoval nebo bych jej musel přeinstalovat.

A třetí fáze instalace je zásadní pro všechny X-aktáře, kteří se domnívají, že v Microsoftu bude někdo věnovat čas špionáži jejich činnosti v rámci nadnárodní konspirace, kdy jsou Windows více monitorovacím zařízením než operačním systémem. Nezadal jsem expresní nastavení, ale rozšířené, kde jsem zamítnul všechny možnosti (těch je skutečně hodně, bylo jich více než deset) odesílání dat do Microsoftu (pro optimalizaci zobrazení reklamních sdělení, pro vylepšení činnosti klávesnice, pro spojení a sdílení kontaktů, atd.). Záleží tak na uživateli, co chce sdílet. Tento přístup oceňuji a připadá mi mnohem férovější než např. u Androidu nebo Googlu, kde touto možností nedisponuji a moje aktivita je skutečně v určité podobě sledována. Pokud tato možnost byla k dispozici ve Win8,8.1 nevím, ale u Win7 rozhodně nebyla.

Pocit větší kontroly nad systémem mám i v rámci upgradovaného správce zařízení, který poskytuje detailnější přehled o jednotlivých procesech ve vazbě na vytížení procesoru, paměti, disku a připojení. Největší hodnotu pak nacházím u multitaskingu. Často potřebuji mít vzájemně otevřeno více programů, prohlížečů, dokumentů a zajistit jejich vzájemnou kooperaci. U Win7 nebylo prakticky řešené propojení současné činnosti, např. u word - excell - pdf - prohlížeč (takže upravovat graf ve wordu přes excell na základě dat z pdf a internetu nebylo zrovna pohodlné), zatímco Win10 automaticky (pokud povolím) upravuje zobrazení oken, jak potřebuji, takže plně využívám plochy pro dobro věci. Navíc si můžu hned v liště nastavit specifické plochy pro soubory jednotlivých činností a pak mezi nimi přepínat, což je velmi užitečné.

Taky už nemám přesycenou plochu různými soubory a aplikacemi, protože rozšíření nabídky start umožňuje kustomizovat jednotlivé dlaždice pro rychlou dostupnost čehokoliv, co s nimi asociuji. Nemusím tak např. ani spouštět prohlížeč, abych si zobrazil novinky na určité stránce, k tomu mi stačí připnout web do dlaždice a hotovo. Start je nyní vysoce obsažný s implementací všech aplikací. Rychle jsem si zvyknul na centrum akcí s jednotlivými možnostmi nastavení. Kromě toho se zachovaly i ovládací panely, které využívám v případě hlubších zásahů do systému.

Win10 zkrátka vycházejí více vstříc uživateli, o čemž svědčí i široké možnosti přizpůsobení. Přitom je zajímavé, že Windows se dle mé zkušenosti podaří ob generaci. Po vydařených XP přišly nevydařené Visty. Po vydařených 7 přišly nevydařené 8 a nyní přicházejí dosud nejvydařenější 10. Je možné, že během delší doby užívání přijdu na určité mouchy, ale v kontextu hlavních záležitostí vše funguje, jak má a práce je hladší, než dřív. I samotné spouštění systému je značně rychlejší oproti Win7 a celkově má teď PC větší "švih" (zajímavostí je, že z nějakého důvodu se mi navýšila kapacita RAM z původně dostupných 3,28/4 na 3,61/4 GB).

Samostatnou kapitolou je pak Cortana (takhle si dříve lidé představovali softwarovou budoucnost a ejhle, je to tu) nebo Microsoft Edge (samozřejmě dál používám primárně Google Chrome, protože Bing je neskutečně hloupý vyhledávač - nedivil bych se, kdyby nejčastěji vyhledávaný dotaz v Bingu byl Google :-). Je toho zkrátka dost a nabízí se velký potenciál pro využití, které pro dobro věci zcela závisí na uživateli a jeho preferencích.

Za sebe tak můžu doporučit. Rozdíl, když přijdu do kanceláře k Win7 je znatelný a zpátky bych se v rámci nabízeného měsíčního přechodu nevracel. Windows 10 jsou sofistikovanější než jejich předchůdci a nabízejí více možností pro jejich optimalizaci a práci s nimi. Uživatelská přívětivost vzrostla, ale nikoliv na úkor obsahu.

Charleyova teta

Brandon Thomas jednou prohlásil: "Lidé si mě budou pamatovat pouze jako autora Charleyovy tety." Jak taky jinak, když je to hra tak výborně napsaná. Co by se mohlo zprvu zdát typickou divadelní taškařicí s převleky se vyvrbí v komplexnější příběh. Vše souvisí se vším a zpočátku bezvýchodná situace se stává nakonec výhrou pro téměř všechny zúčastněné. A že jich je skutečně hodně.

Úvod nabývá téměř intimního rázu. Jeden studentský pokoj a v něm Jack Chesney (Petr Štěpán), který není s to napsat dopis pro svou vyvolenou. Na povrch machr, ale v jádru nezkušený student, který při kontaktu s ženou tuhne (celý). Zároveň má tak hluboko do kapsy, že mu na oběd půjčuje přehlížený sluha Brasset (Jan Mazák). A zrovna v tu stejnou chvíli řeší stejný problém napsání milostného dopisu i kolega student (stejně tuhý a nemajetný). Jenže jsme ve Viktoriánské Anglii, takže je nemístné pozvat dámy k sobě domů a trávit tam čas v poměru 1:1, 1:1. Musí u toho být někdo důvěryhodný, aby nevznikl skandál. Jak se všem hodí ohlášení příjezdu slovutně bohaté Charleyovy tety, která se chce osobně seznámit se svým budoucím dědicem.

Jenže to by bylo moc jednoduché. Teta samozřejmě nedorazí a setkání s dívkami je ohroženo. Ale jako na potvoru, tu si náhodou přišel věčný student Babberly (Igor Ondříček) zapůjčit pár lahví alkoholu a disponuje převlekem na své divadelní představení, kde hraje - ženu. Záskok (zprvu velmi neochotný) je na světě!

Každá vedlejší postava má nějaký svůj příběh, který se postupně rozvíjí. Nejlepší ukázkou je Jackův otec (Josef Jurásek). Vstoupí do hry a zkušený návštěvník divadla má dojem, že po oznámení zásadní události svému synovi o ukončení finanční podpory jeho role končí. Jenže posléze se na scénu vrátí zas, a to s rolí důležitější - dělat garde samotné Charleyově tetě, o kterou se dokonce uchází, nevěda, o koho se ve skutečnosti jedná. Ale to není vše, když se rozkryje rodinná historie a Chesney se setká s pravou Charleyovou tetou (která vystupuje inkognito, jedna teta už tu přece je), s níž měl před lety válkou nešťastně ukončený vztah, jenž se teď může konečně po letech naplnit.

Vše je propletené a žádná postava tak vlastně není hlavní. Vstupní zaměření zejména na Chesneyho jako středobod vyprávění se posléze rozšíří někdy i nečekanými směry. Každý získá svůj prostor, i když samozřejmě nejvíce pozornosti strhává Igor Ondříček, který se ve své roli patřičně vyřádil a byl náležitě oceněn nejbujarejším potleskem.  A s gustem se vypořádal i s "těžkou" chvilkou, kdy se mu na jevišti rozpadl kostým (knoflík je jen knoflík a 139 repríz určitě dalo nitím náležitě zabrat).

Ve chválení bych šlápnul na brzdu jen v případě Pavly Vitázkové a Radky Coufalové, které nedodaly svým postavám onu barvitost a oproti ostatním působily spíše jako do počtu. To Lenka Janíková dokázala zanechat na srovnatelném prostoru podstatně lepší dojem živoucí a šťavnaté postavy.

Pokud se Vám zdá introdukce do příběhu triviální až vyčpělá, pak se není čemu divit. Charleyova teta je oním praotcem převlekových komedií, ze které si už přes sto let vypůjčují další autoři. Ale originál je pouze jeden a je to znát.

Multidimenzionální Davies

John Rhys-Davies je kádr. Cesta do neznáma, Voskové muzeum, Indiana Jones, Pán prstenů... Ve Sliders je jeho prof. Maximillian P. Arturo prototypem do svého oboru zaníceného vědce, který se ovšem rád dává na odiv publiku a ve své pompéznosti je někdy až groteskní. Zkrátka výtečná a barvitá postava.

 

Když jsem tak připravoval svůj projev o "Mostu Einsteina, Rosena a Podalskyho", čerpal jsem z Arturova ztvárnění, využil doslova vybrané pasáže z epizody druhé série "Post Traumatic Slide Syndrome" a úspěšně přesvědčil univerzitní posluchače o své nepřekonatelné erudovanosti a nadřazenosti v oboru kosmologie a ontologie (o kterém jinak vím zbla). Avšak z aktuálního rozhovoru vyplývá, že zájem o vědu a paralelní vesmíry samotné není u Daviese pouze součástí bravurní herecké práce:

Is it important to you to play admirable characters? You’ve said that your aim with the Professor Arturo on Sliders was to glorify intellectual pursuit.

 

What I was trying to do in Sliders was to say, look, of all the passions that you can experience in life, do not neglect the one that we seem to be most shy about: intellectual passion. And it cripples our children if they do not see that some people are so delighted with ideas, are so delighted in trying to find the truth that they can advance an argument and be delighted when the counter-argument is better than theirs!

Which explains that copy of New Scientist sat on the table in front of you.

 

I’ve read New Scientist virtually since it first came out, I think in 56 or 57 when I was a little boy. I can’t say I’ve read every issue, because I travel around the world so much that sometimes I miss subscriptions but I get it wherever and whenever I can.

 

It’s an interesting combination, the high fantasy films and TV you’ve been a part of, and the scientific mind. Science led to destruction in The Shannara Chronicles, it’s been replaced by magic. What do you make of the collision between those two elements?

 

I count myself a rationalist and a sceptic—and yet I’m pilloried for having voiced a documentary on Creationism. The first thing I would say is that an actor’s job is to do the work that he offers and accepts. Last year, I had the privilege of working with the Nova Scotia Symphony Orchestra, this does not make me a classical musician. I had the opportunity to work with a marvellous heavy metal band called Metal Acapella, this [voice rising] does not make me a rock and roll musician.

You don’t espouse the views of the roles you take, you’re saying?

 

Of course you don’t, but what I do espouse is a willingness to look at the universe in a different way. I’m innumerate and my degree is not in the sciences, but it seems to be that there is a real irreconcilability between the Einsteinian macro universe and the quantum universe. There’s a dissatisfaction bubbling there that people like Max Tegmark and Roger Penrose and David Deutsch and a number of others are trying to address. They would be horrified to hear me put their views in this way, and I’m not, but the sense of what I’m getting is ‘look, the way we’re looking at the universe is wrong’.

 

We live in what, an eleven to twenty-five or twenty-six dimensional universe, we perceive four of those dimensions. We live in a universe where, in our galaxy, the Milky Way, there are between one hundred and four hundred billion stars. There are between one hundred and four hundred billion galaxies in our universe. The number of universes, if we accept the multi-universe concept, used to be one to the five hundredth power, that’s a number bigger than all the atoms in our universe. The new number of possible alternative universes seems to be something of the order of one to the thousandth to the ten thousandth power. Once you get into big numbers like that, not only is anything possible, actually, it’s probable!

 

 

I can see now why you had difficulty on Sliders!

 

[Laughs. Heartily]

 

It’s seems obvious talking to you, why the wasted potential of a series like that and the direction it was taken in didn’t sit right.

 

[Sighs] When you’ve got three neutron stars entering the solar system, you have to say, ‘You do understand what a neutron star is? It is immensely dense.’ ‘Yeah, but you could have clusters, we’ve checked with the scientists’, ‘Yes [voice rising] when they’re talking about a cluster, they’re saying that within a hundred million lightyear range, there might be three of them! They’re not saying you can get them in the same… DO YOU UNDERSTAND just what even a slightly massive object would be entering our solar system? End of it all.
  

I have to ask. Indiana Jones 5 is coming, I understand that you turned down a Sallah cameo in Indiana Jones 4?

 

Yes, there wasn’t enough to do. They were going to green-screen it, I was going to walk in, sit down, clap, and they were going to cut it into the wedding scene. I think the character is worth more than that. He’s a great character. Every time I see Spielberg, I say to him, ‘Steven – the really successful films are the first and the third, but there seems to be something missing from two and four… I wonder what it is?’ And he laughs! Of course, I would like to do another one – he’s a great character – but I’d have him do something meaningful.

 

As an actor, do you feel the trend for reboots and bringing franchises back was a good thing because it meant more work from jobs you might have thought were over?

 

What it is is a general failure of the creative imagination. The desire to make a remake of something that was successful is a cheap way of going about things. It’s almost borrowed valour, in its own way. I’ve worked with real creative people, and the difference between hacks who just want to try and remake the same old thing and real inventive filmmakers and writers is the difference between working with zombies and working with real people. I hate it, but my job’s to survive.

Read more: http://www.denofgeek.com/tv/john-rhys-davies/39057/john-rhys-davies-interview-the-shannara-chronicles#ixzz44Ta9GRTg