Ghostbusters

Jsou to hysterky! Ne nové představitelky Krotitelek duchů, ale fanoušci. Nechápu lidi, co se tak zblázní do filmu, aby pak v takové míře hateovali případné změny. A protože z původních Ghostbusters jsou ze 3/4 dědci a z 1/4 zesnulí, recast byl nevyhnutelný. Už jen proto, že Bill Murray by po další roky zákeřně blokoval vznik dalšího sequelu.

A vlastně nejde o sequel, ale reimaginaci. Během prohlídky jednoho starého baráku se zjeví duch, pak další v metru a nově zformovaná čtveřice busterů je na světě. Se svou rolí se nejlépe popasovala Kate Mckinnon a Leslie Jones. První zmíněná (ta žlutobrejlatá) je praštěnou vědátorkou z ranku Emetta Browna a druhá (ta černá) držkatou ženskou s lidu, která dělá "vidláka" mezi otitulovanou honorací. Ta tlustá a ta nijaká pak působí jak do počtu, aby vznikla čtveřice. Co do humoru ovšem strčí krotitelky do kapsy sekretář Kevin (Chris Hemsworth) jako mužská variace na blbou kozatou blondýnu. V tomto případě blbou luxusně.

Ze staré gardy má nejvíc prostoru Bill Murray, jinak se dá hrát českým divákům známá hra "hledej Vašuta", jen stačí nahradit tuzemskou megahvězdu za původní osazenstvo GB. Jsou tam kromě důchodovaného Ricka Moranise všichni žijící i nežijící (nápověda - recepce hotelu, laboratoř, taxi, hasička, fakulta).

Z hlediska děje se přitom opakuje koncept originálu. New York, ta žumpa Ameriky je zase v řiti (kvůli duchařské zálibě jednoho ušláplého chudáka) a je třeba s tím něco dělat. Stejně jako v osmdesátkách. I ten původ hereček v Saturday Night Live nebo produkce Ivana Reitmana a scénář Dana Aykroyda implementuje stěžejní lidi původního týmu.

To, že jsou v centru dění ženský mi nepřislo nijak podivné nebo převratné, stejně jako mi to nepřislo u posledního Mad Maxe, Resident Evil, Aeon Flux, Kill Bill, atd. Až mi připadá, že se snad zvrhla nějaká původně sofistikovaná reklamní kampaň (když ženete lidi do kina potřetí na totéž, chce to něco výrazného, čehož pozadí vzniku poskytuje dostatek).

Triková stránka je vydařená, několik frků pamětihodných a celkově se jedná o typický letní blockbuster. V 80´s by to slupli i s navijákem, jenže dnešní svět je plný samozvaných filmových odborníků, kteří brblají z principu a životního stylu (aby pak dosadili na první příčky návštěvnosti brakovku formátu Avatar nebo Star Wars, he!). Noví GB pro mě nejsou moc odlišní od starých GB, jen se aktualizovali na to, co dnešní kino konzument běžně očekává. A když z toho chce Sony vytřískat nekonečný seriál, tak bych si dal třeba i vyloženě horrorovou variantu s R-kovou přístupností.

P. S.: Poslední dobou si před návštěvou kina vždycky skočíme na pivo, takže moje recenze za poslední cca. čtyři měsíce mohou být mírně zkreslené :-)

Postmobilní éra

Do roku 2012 byla situace na trhu mobilů jednoduchá - Nokia, pak dlouho nic a až ti ostatní. Od roku 2012 je situace na trhu mobilů také jednoduchá - Samsung nebo Apple. Netíhnu k sektářství a nejsem ochoten platit většinu kupní ceny za značku, takže v kapse nosím Galaxy S4 mini. Důležitá část je "v kapse nosím", protože mobilnost mobilů je pro mě důležitým kritériem. Pouzdra na opasek nebo šňůra na krk či pánská taška mě nikdy neoslovily, takže mobil se mi prostě musí vlézt pěkně do kapsy. Což je u vlajkových lodí stále větší problém.

Aktuální vlajková loď Samsung Note 7 (mimochodem s velmi vydařenou propagací ala Christoph Waltz) je phablet, takže velikost je pro tuto kategorii přístrojů rozumná. Avšak u mobilů se začínají rozměry phabletům nebezpečně přibližovat. Vždycky tomu ale tak nebylo a byly časy, kdy platilo, čím menší, tím lepší (ala "co to máš kurva za cihlu? hehehehe...").

Nokia 3510i byla hitem, kterým jsem vystřídal Motorolu T2288R a na dlouho zůstal u Nokie. Psal se rok 2003 a barevný displej na mobilu bylo pro uživatele něco jako sci-fi, které Nokia navíc dokázala zabalit do atraktivního designu (má oblíbená kombinace oranžová - modrá). Boční plochy měly dokonce podsvícení. Dodnes jeden z nejkrásnějších mobilů, co byl kdy vyroben.

O další revoluci se postarala Nokia 6600, která měla fotoaparát! Dívky omdlévaly a muži tiše záviděli. Fotoaparát zvládl až rozlišení 0,3 MPx (640 x 480) a dokonce i natáčení videa o rozlišení 176 x 144). Bylo však třeba dávat si pozor na osvětlení, protože blesk byl stále na poli mobilů pouhým snem.

Nokia N70 udržela laťku nastavenou 6600 a přidala blesk, a to rovnou xenonový, který se stal signifikantním prvkem Nokie. Rozlišení se navýšilo na 2MPx a Symbian dosáhl vrcholu v otevřenosti systému a přizpůsobitelnosti uživatelem.

Pomyslný vrchol nastal u modelu N82, který upgradoval N73 o paměť 132 MB, RAM 128 MB a procesor ARM1136 pracující na frekvenci 332 MHz. Systém šlapal svižně a v kombinaci s 5MPx fotoaparátem a opět xenonovým bleskem se jednalo o bezkonkurenčně nejlepší mobil na trhu, alespoň v oblasti fotomobilů určitě.

Finská mašinerie začala haprovat u N86 8MPx (Nokia vědoma si své konkurenční výhody implementovala rozlišení fotoaparátu přímo do názvu), která se měla stát opět blockbusterem. Poprvé se dostalo na Amoled displej, který poslal svými kvalitami TFT displeje do šrotu a oboustranně vysouvací konstrukce byla technicky bezvadná. Určitě nejpraktičtější a nejkompaktnější mobil z vlajkových lodí. Avšak za cenu absence xenonového blesku (užit byl dvoudiodový), což příznivci Nokie, navyklí na to nejlepší, neuměli jen tak odpustit.

A to už na scénu vstupuje Samsung a Android nabírá na přízni. Nokia N8 přichází se zpožděním a Symbian už ve světě "internet of everything" nestačí. Nokia 808 už je vyložený debakl (a spíše úzce zaměřený přístroj) a Samsung Galaxy S3 nastupuje na trůn s vyzyvatelem Apple za zády. Nokii kupuje Microsoft a vysílá do světě jeden zaměnitelný monolit za druhým.

Samsung Galaxy S4 mini je výborný. Barevnou kombinací připomíná 3510i a výbavou splňuje všechny běžné nároky. Práce s internetem je svižná (kupodivu svižnější než na větší Galaxy S4, kterou jsem si koupil původně, ale kvůli velikosti ji využívám jako tablet), systém mi zatím ani jednou nespadl, v nastavení se můžu porýpat takřka v čemkoliv a Android je platformou s bezbřehými možnostmi. Novější modely už pak spíše přidávají drobnosti, než by vyloženě inovovaly něčím tak převratným jako byl barevný displej, foťák v mobilu nebo stereoreproduktory. A hlavně, i když současná vlajková loď Galaxy S7 Edge působí atraktivně, jedná se o rozdíly asi jako u přestupu z Ferrari 458 na 488 GTB nebo z McLaren 570S na 650S.

Suicide Squad

Harley Quinn! Ikona dominující trailerům. Vůbec trailery na SS (jestlipak se tato zkratka pro franchisu ujme) působily svěže a originálně za notného přispění hudebních fláků a vyhraněného vizuálu. A v tomto případě jaké trailery, takový film, který stojí, ehm, na Harley Quinn, hudebních flácích a vyhraněném vizuálu.

Těžko říct, jestli se dá vůbec ještě mluvit o filmu. Příběh stál evidentně až na posledním místě a tak se na něj nedostalo. Spíše se jedná o soubor klipů poskládaných vedle sebe, což je umocněno segmentovanou představovačkou jednotlivých postav. Zpracováním jsou některé z nich bezva, ať už obsazením, hereckým uchopením, líčením, hadry a dalšími proprietami.

Margot Robbie přeju nominaci na Oscara (ale když ho před lety nedostal Depp za Sparrowa, těžko ho dostane ona, akademici jsou suchoprdové), Will Smith se snaží nakopnout kariéru a Jared Leto je tou nejvíce comicsovou verzí Jokera a nebojí se maniakálně přehrávat (ale Ledgerovi nesahá po kotníky, raději nesrovnávat). Také se mi líbilo pojetí Bena Afflecka, který svého temného rytíře vzal jako drsňáka, který skutečně působí jako nekompromisní hrozba pro kriminálníky a se zločinem se nesere (narozdíl od tragického emo uplakánka Christiana Balea).

Ostatní postavy jsou jen vata, snad až ještě na ohniváka, a redukce by jim prospěla. No, a teď ten hlavní problém, vydařené postavy by tu byly, ale co sakra ten děj? Načrtnuta byla spousta backstory, které jsou sami o sobě zajímavé, ale opět tvoří jen pouhý klip. Když se Dr. Quinnzelová vrhne kvůli Jokerovi do kádě s kyselinou (s bělícím účinkem na pleť), nechává si dávat elektrošoky nebo sní nad Harlekýnkou o tom, jaká by byli normální rodinka, je to zajímavé, člověk by chtěl víc, ale jsou to jenom výjevy, které jsou rychle utnuty.

SS jsou tak jedním velkým trailerem nebo souborem trailerů, které v rychlém tempu ukazují střípky ze života postav. Asi jak pilot k televiznímu seriálu, který ovšem neexistuje. Třeba nadcházející director/ultimate cut (na přání studia se brutálně přestříhávalo) dodá potřebné (hlavně další romanci těch dvou magorů, sakra!), ale studio by zasloužilo nakopat do...

Konference

David Lodge napsal před lety zajímavou knihu "Létající profesoři", kde popisuje svět aktivně konferujících členů vysokoškolské obce, jejichž primární motivace ovšem spíše vychází ze zájmu dostat se do míst, kam by se jinam nedostali a za podmínek, jaké by si jinak dovolit nemohli. A moje první zkušenosti s vědeckými konferencemi potvrzují, že takový potenciál tu za určitých okolností je, ale hlavní hodnotu nacházím v samotném konferencování.

Do osobního kontaktu se dostanou lidé, kteří mohou navzájem konfrontovat své mnohdy značně protichůdné názory a argumentační souboj je vždy cenným zdrojem nových náhledů na problematiku. Navíc rauty bývají bohaté a kulturní program očekávaným vyvrcholením (konkrétně plavba lodí po Dunaji byla více účastníky označena za to nejlepší na celé konferenci).

Samozřejmě přínos se liší případ od případu, kdy klíčový atribut úspěchu zastupuje dobrá organizace. Mýtická akademická čtvrthodinka se uplatňuje v mnoha případech absolutně. Ne, že by některý účastník přišel pozdě, ale stanovený časový limit byl dodržen pouze zřídka a každý se rád těší pozornosti početného publika. Na druhou stranu je tím nezbytně zmenšován prostor pro samotnou diskuzi, která je sama o sobě tím nejhodnotnějším přínosem.

Mnohdy se může dostat do konkurenčního vztahu i vlastní kulturní program, který v jistém případě zastupoval návštěvu biografu (i když tematickou). A při nabrání nezbytného zpoždění časově přetékajících mluvků už pak směřují významné pohledy ke stolu s rautem nebo se nohy stáčejí k běhu na chycení místní dopravy pro včasný návrat do hotelu.

Přitom je dobré vědět, že obecenstvo opravdu poslouchá a následně klade dotazy k věci (o čemž jsem měl předchozí pochybnosti, protože poslouchat celý den tak tematicky různorodé příspěvky dá zabrat). Ještě by bylo na místě filtrovat PR vetřelce, kteří se vydají na konferenci s ďábelským úmyslem pouze nepokrytě propagovat svou firmu (nebudu jmenovat, ehm..., Skanska).

Konferencovat je fajn a má to smysl na více úrovních (zejména publikační a socializační). A přitom to není vůbec tak upjaté, jak by se mohlo zdát. Naopak lidé opásáni mnoha tituly se po opuštění řečnického pultíku ukazují z té osobnější stránky. Sami jsme dělali Moravě čest a jako správní zástupci brněnské vysokoškolastiky jsme vydrželi na rautu jako poslední (a byli decentně upozorněni, že už by bylo vhodné odejít).

A pak jsem si v noci čekaje na zastávce na místní dopravu uvědomil, že nemám drobné na lístek, s českou sim kartou si sms jízdenku nemůžu objednat a že si vlastně přesně nepamatuju, jak se do toho hotelu, ve kterém mám být ubytován, dostanu... a o tom to je.

Be Strong, be Bond...

Filmovým světem hýbe zpráva o přeobsazení Bonda. V kontextu postavy se nejedná o nic výjimečného, ale nabízí se otázka, jestli nepotřebuje celá série po žalostném Spectre zásadnější změnu, a to na více postech, než jen hereckých.

 

Seriálovost nemusí být na škodu, ale duu Craig / Mendes se podařilo dostat Bonda do mrtvého bodu, ze kterého není kam směřovat, ergo může být Mendesova režie ještě nudnější a Craigovo herectví ještě otrávenější? To nejlepší, co může sérii potkat je právě razantní změna a nikoliv drobné kosmetické úpravy, jak se stalo u Broccoliů zvykem. A z fleku bych mohl obsazovat pozice.

 

 

Mark Strong! To by byl Bond. Umí hrát, není to libový frajírek a člověk mu drsňáka věří. Navíc se umí brát s nadhledem, což je poznat na aktuálním Grimsbym, kdy jeden nevěří, čemu se tento uznávaný britský aktér propůjčí. A shodou náhod jeho Grimsbyovský Sebastian Butcher v sobě Bondovskou inspiraci / variaci / parodii nezapře.

 

 

Quentin Tarantino! Přijetím režie by šel nepochybně proti svému naturelu, ale drsnější pojetí by nebylo od věci. Pokud si někdo pustí letité Conneryovky, tak to není kvůli akčním scénám, ale kvůli atmosféře a konverzacím, ve kterých vedou střety Bond - hlavní padouch. A právě na tomto poli Tarantino vyniká, kdy dokáže vykřesat napětí i z pokecu nad pivem (Hanebný pancharti) nebo čajem (Osm hrozných). A R-kový Bond, ve kterém se nešetří krví tady ještě nebyl.

 

 

Roger Bellon! Hudební mág, kterého Hollywood dosud plně nevyužil by jistě přinesl oživení do notoricky známého hudebního doprovodu. Charlize Theron! To by byla vamp, která by Bondovi zatopila, Jeff Bridges! To by byl zavilý záporák, kterému by divák přál to nejhorší,... vždyť to vzniká samo. Jen stačí chtít netvořit další generickou reklamu na product placement z 23x převařené polévky.

Sugar (Někdo to rád horké)

Ukulelem se neohání pouze Iva Pazderková, ale tento nástroj se stal signifikantním už v roce 1959, kdy s ním stanula na stříbrném plátně sama Marilyn Monroe. Příběh sám se od té doby stal notoricky známým a je hezké, jak se daří stále udržovat jeho aktuálnost. Joe s Jerrym si tak můžou zaglosovat o schopnosti úřadu práce někomu zprostředkovat zaměstnání nebo o... ale nebudu vyzrazovat drobné nuance, kterými byl vyšperkován původní text.

  

Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych chválil osvědčené tváře (Štěpán, Jurásek, Bureš, Janíková, Mazák), v Sugar se jedná o výhru Ivany Odehnalové, která zdatně obsáhla ikonickou postavu, nezbytně spojenou s MM. Je správně naivní a bezelstná ve svém romantickém očekávání toho pravého prince na koni milionáře s jachtou, který by ji odvezl pryč z bídy showbusinessu. Než se uzoufá a uchlastá, protože jí to spadne vždycky tím namazaným dolů. Inu, kdo by se takovou blondýnu v nesnázích v jejím podání nevydal zachraňovat...

 

 

Největší odezvu večera si získal jednoznačně Milan Němec jako Dafné, kterého je na jevišti všude plno a dává do role opravdu osobitý rozměr. Tahle postava ho prostě musí bavit a je to poznat. Čistě komediálně se profiluje Michal Isteník, který by se jako dnes málokdo hodil do grotesky (za všechno scéna s růží), kdyby se ještě natáčely.

 

 

Na alternace jsem měl štěstí a nikoho z ansámblu bych neměnil. Za zmínku stojí i výprava, comicsově stylizovaná a úderná ve své jednoduchosti (i kartonoví gangsteři mohou krvácet). Vše je zároveň přirozeně skloubené v koherenci nezbytných muzikálových disciplín, které jsou obohaceny o step jako výrazový prostředek "Přátel italské opery".

 

 

Ovace byly ve stoje a jedna divačka si v záchvatu smíchu roztrhla korále, které se kutálely až k nám do čtvrté řady, což vypovídá samo o sobě (a vydá za pět recenzí). V nezbytném srovnání s originálem se jedná o humornější a stylizovanější variantu, která se na prknech, co znamenají svět, neztratí. 

 

HLM: Vnitrotřídní korelační koeficient

Uvedená dvě kritéria pro využití HLM (vícestupňový výběr a zastoupení skupin) nabývají kvalitativního charakteru, kdy poněkud tvrdší (kvantitativní) povahu zhodnocení přináší ICC (Intra Class Correlation Coefficient – vnitrotřídní korelační koeficient). 

Intercept v hierarchickém a ne-hierarchickém modelu

ICC udává, jaký podíl celkového rozptylu proměnné připadá na rozdíly na nadřazené úrovni, nebo-li jaké jsou odlišnosti hodnot proměnných na 1. úrovni a na úrovních vyšších. Uplatňuje se rozklad rozptylu na složku:

• vnitroskupinovou (v rámci jedné úrovně – odlišnosti mezi jedinci / útvary / …),
• meziskupinovou (mezi úrovněmi – odlišnosti na úrovni divizí / subjektů / …).

ICC nabývá hodnoty od 0 do 1, přičemž využití HLM je obecně uznávané od 0,1. Jak tuto hodnotu vyčíslit? Nejdříve si rozložíme úrovně:

Vnitrotřídní korelační koeficient se zakládá na rozkladu rozptylu na úrovně, tudíž analogicky jako rozlišení uvedeného vnitro a meziskupinového rozptylu v analýze rozptylu. Aplikovat HLM je tedy vhodné, pokud dochází ke splnění podmínky:

Uvedené pravidlo ovšem není absolutní, pokud povaha dat jasně inklinuje k užití HLM, pak by mělo být použito. V následující kapitole si představíme ICC prakticky s příkladem se dvěma hierarchickými úrovněmi (jedinci na 1. úrovni a subjekty na 2. úrovni).

Hierarchický model pro praktický příklad