David Lodge napsal před lety zajímavou knihu "Létající profesoři", kde popisuje svět aktivně konferujících členů vysokoškolské obce, jejichž primární motivace ovšem spíše vychází ze zájmu dostat se do míst, kam by se jinam nedostali a za podmínek, jaké by si jinak dovolit nemohli. A moje první zkušenosti s vědeckými konferencemi potvrzují, že takový potenciál tu za určitých okolností je, ale hlavní hodnotu nacházím v samotném konferencování.
Do osobního kontaktu se dostanou lidé, kteří mohou navzájem konfrontovat své mnohdy značně protichůdné názory a argumentační souboj je vždy cenným zdrojem nových náhledů na problematiku. Navíc rauty bývají bohaté a kulturní program očekávaným vyvrcholením (konkrétně plavba lodí po Dunaji byla více účastníky označena za to nejlepší na celé konferenci).
Samozřejmě přínos se liší případ od případu, kdy klíčový atribut úspěchu zastupuje dobrá organizace. Mýtická akademická čtvrthodinka se uplatňuje v mnoha případech absolutně. Ne, že by některý účastník přišel pozdě, ale stanovený časový limit byl dodržen pouze zřídka a každý se rád těší pozornosti početného publika. Na druhou stranu je tím nezbytně zmenšován prostor pro samotnou diskuzi, která je sama o sobě tím nejhodnotnějším přínosem.
Mnohdy se může dostat do konkurenčního vztahu i vlastní kulturní program, který v jistém případě zastupoval návštěvu biografu (i když tematickou). A při nabrání nezbytného zpoždění časově přetékajících mluvků už pak směřují významné pohledy ke stolu s rautem nebo se nohy stáčejí k běhu na chycení místní dopravy pro včasný návrat do hotelu.
Přitom je dobré vědět, že obecenstvo opravdu poslouchá a následně klade dotazy k věci (o čemž jsem měl předchozí pochybnosti, protože poslouchat celý den tak tematicky různorodé příspěvky dá zabrat). Ještě by bylo na místě filtrovat PR vetřelce, kteří se vydají na konferenci s ďábelským úmyslem pouze nepokrytě propagovat svou firmu (nebudu jmenovat, ehm..., Skanska).
Konferencovat je fajn a má to smysl na více úrovních (zejména publikační a socializační). A přitom to není vůbec tak upjaté, jak by se mohlo zdát. Naopak lidé opásáni mnoha tituly se po opuštění řečnického pultíku ukazují z té osobnější stránky. Sami jsme dělali Moravě čest a jako správní zástupci brněnské vysokoškolastiky jsme vydrželi na rautu jako poslední (a byli decentně upozorněni, že už by bylo vhodné odejít).
A pak jsem si v noci čekaje na zastávce na místní dopravu uvědomil, že nemám drobné na lístek, s českou sim kartou si sms jízdenku nemůžu objednat a že si vlastně přesně nepamatuju, jak se do toho hotelu, ve kterém mám být ubytován, dostanu... a o tom to je.
