Sugar (Někdo to rád horké)

Ukulelem se neohání pouze Iva Pazderková, ale tento nástroj se stal signifikantním už v roce 1959, kdy s ním stanula na stříbrném plátně sama Marilyn Monroe. Příběh sám se od té doby stal notoricky známým a je hezké, jak se daří stále udržovat jeho aktuálnost. Joe s Jerrym si tak můžou zaglosovat o schopnosti úřadu práce někomu zprostředkovat zaměstnání nebo o... ale nebudu vyzrazovat drobné nuance, kterými byl vyšperkován původní text.

  

Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych chválil osvědčené tváře (Štěpán, Jurásek, Bureš, Janíková, Mazák), v Sugar se jedná o výhru Ivany Odehnalové, která zdatně obsáhla ikonickou postavu, nezbytně spojenou s MM. Je správně naivní a bezelstná ve svém romantickém očekávání toho pravého prince na koni milionáře s jachtou, který by ji odvezl pryč z bídy showbusinessu. Než se uzoufá a uchlastá, protože jí to spadne vždycky tím namazaným dolů. Inu, kdo by se takovou blondýnu v nesnázích v jejím podání nevydal zachraňovat...

 

 

Největší odezvu večera si získal jednoznačně Milan Němec jako Dafné, kterého je na jevišti všude plno a dává do role opravdu osobitý rozměr. Tahle postava ho prostě musí bavit a je to poznat. Čistě komediálně se profiluje Michal Isteník, který by se jako dnes málokdo hodil do grotesky (za všechno scéna s růží), kdyby se ještě natáčely.

 

 

Na alternace jsem měl štěstí a nikoho z ansámblu bych neměnil. Za zmínku stojí i výprava, comicsově stylizovaná a úderná ve své jednoduchosti (i kartonoví gangsteři mohou krvácet). Vše je zároveň přirozeně skloubené v koherenci nezbytných muzikálových disciplín, které jsou obohaceny o step jako výrazový prostředek "Přátel italské opery".

 

 

Ovace byly ve stoje a jedna divačka si v záchvatu smíchu roztrhla korále, které se kutálely až k nám do čtvrté řady, což vypovídá samo o sobě (a vydá za pět recenzí). V nezbytném srovnání s originálem se jedná o humornější a stylizovanější variantu, která se na prknech, co znamenají svět, neztratí. 

 

HLM: Vnitrotřídní korelační koeficient

Uvedená dvě kritéria pro využití HLM (vícestupňový výběr a zastoupení skupin) nabývají kvalitativního charakteru, kdy poněkud tvrdší (kvantitativní) povahu zhodnocení přináší ICC (Intra Class Correlation Coefficient – vnitrotřídní korelační koeficient). 

Intercept v hierarchickém a ne-hierarchickém modelu

ICC udává, jaký podíl celkového rozptylu proměnné připadá na rozdíly na nadřazené úrovni, nebo-li jaké jsou odlišnosti hodnot proměnných na 1. úrovni a na úrovních vyšších. Uplatňuje se rozklad rozptylu na složku:

• vnitroskupinovou (v rámci jedné úrovně – odlišnosti mezi jedinci / útvary / …),
• meziskupinovou (mezi úrovněmi – odlišnosti na úrovni divizí / subjektů / …).

ICC nabývá hodnoty od 0 do 1, přičemž využití HLM je obecně uznávané od 0,1. Jak tuto hodnotu vyčíslit? Nejdříve si rozložíme úrovně:

Vnitrotřídní korelační koeficient se zakládá na rozkladu rozptylu na úrovně, tudíž analogicky jako rozlišení uvedeného vnitro a meziskupinového rozptylu v analýze rozptylu. Aplikovat HLM je tedy vhodné, pokud dochází ke splnění podmínky:

Uvedené pravidlo ovšem není absolutní, pokud povaha dat jasně inklinuje k užití HLM, pak by mělo být použito. V následující kapitole si představíme ICC prakticky s příkladem se dvěma hierarchickými úrovněmi (jedinci na 1. úrovni a subjekty na 2. úrovni).

Hierarchický model pro praktický příklad

Škola základ života

Škola základ života je prazvláštní útvar. Autorka se rozhodně nachází v odlišné sféře myšlení než já a zároveň považuje za vtipné jiné věci, než já bych za vtipné měl. Údajně se jedná o komedii, ale já se pouze jednou pousmál. Po zbytek času jsem marně čekal na děj, který jaksi absentuje.

 

Hra mi spíše připomínala televizní silvestr (v horším slova smyslu) se směsí izolovaných scének a hudebních výstupů. Ostatně v samotném presskitu se nachází přiznání: "Žákova divadelní verze se stala rovněž základem adaptace Hany Burešové; jsou do ní navíc dějově zakomponovány populární písničky třicátých let, které v inscenaci živě hraje a zpívá studentská kapela." Ovšem dějová kompozice je vratká až běda.

 

Když na scénu po několika desítkách minut episodického děje přišel školní inspektor, říkal jsem si, aha, tak konečně začne nějaká nosná zápletka, co to všechno propojí do nějakého smysluplného celku. Jenže po chvíli inspektor zase zmizel. Pak na školu nastoupila nová učitelka, aha, tak konečně začne nějaká nosná zápletka,.... a zase nic.

Připadá mi skutečně tragické mít k dispozici jména jako Havelka, Štěpán, Jurásek, Bureš, Musilová, Junák, Kolář, Janíková, Ondříček a nevytřískat z toho nic. Což mi velmi připomíná - umře rockový bubeník, do nebe ho nepustí a tak musí do pekla. Otevře mu Belzebub a vezme ho rovnou do zkušebny. Tam Hendrix, Cobain, Morrison. A na něj čekají bicí! "Kdes byl, čéče, čekáme na tebe!" A on se diví: "Tohle má být peklo? To je ráj na zemi!" Sedne za bubny a Hendrix odpočítává: "Tak pánové, tři, čtyři: "U stánků na levnou krásu..."

 

Přitom Junák si střihnul zdařilou figurku učitele, kterého by si nikdo nepřál, Kolář je správně roztržitý a Bureš se mračí, jak mu jen svaly v obličeji dovolí, ... Prostě chyba není na straně souboru, potenciál by byl, ale na materiálu, který měli v rukou a který nechápu v tomto podání za dějetvorný, komediální, dramatický, chytrý, vtipný, zábavný nebo jakkoliv jinak vhodný pro divadlo.

Přesto umím pochopit, že je určitý typ cílové skupiny, která tuto hru ocení. Já do ní ovšem nepatřím a do budoucna si dám na Burešovou (o které jsem se dozvěděl snad poprvé a naposledy) pozor jako na podezřele nafouklou konzervu v neklimatizovaném obchodě.

Civil War

Spíše než ke Captain America se skutečně hodí řadit nový marvelovský počin k Avengers, a to jako přímý sequel Age of Ultron. Noví Avengeři (vedení Stevem Rogersem) při poslední misi zaviní další "vedlejší oběti" a svět už je nevnímá jednoznačně jako hrdiny, ale zejména jako hrozbu, která působí neomezenou mocí. Vznikne tak Deklarace Sokovia o zařazení Avengers pod OSN v pozici řídící autority (Shield už je definitivně zaniklý). Jenže dohled nevyhovuje všem a především Rogers má silnou motivaci v záchraně Buckyho, který je dílem destruktivního plánu plukovníka Zema...

I když v ději figuruje mnoho postav, v jádru se jedná o trojúhelník Rogers - Stark - Bucky, kteří jsou tahouni propracovaného děje. Musím ocenit, že opravdu každá postava má svou motivaci a chová se smysluplně a logicky (což není pro žánr pravidlem). Chápal jsem, proč Tony dělá, to co dělá a jde o zajímavý obrat z výchozích pozic - Tony začínal jako nepodříditelné chodící ego, Steve jako voják plnící rozkazy. Najednou se z Tonyho stává vůdce, pokračující ve snaze o vyšší kontrolu (čímž je krásně navázáno na Ultrona jako předchozí pokus) a ze Steva se naopak stává rebelující potížista, jehož správňáctví dostává povážlivé trhliny v úsilí uchovat své poslední spojení s minulostí - Buckyho.

Zařadil bych se do týmu Iron Man, ale zároveň jsem i chápal důvody týmu Captain. Vydařila se věc nevídaná - hrdinové a padouši se stali jedním - každý ve snaze jednat správně jednal špatně z hlediska druhých a hranice mezi dobrým a zlým nikdy nebyla v blockbusteru tak tenká. A vše nevyhnutelně gradovalo k finále, které jsem opravdu prožil zarytý v sedačce, protože šlo sakra do tuhého (myslím, že o takový typ osudovosti se v každé epizodě marně snažily Star Wars a Civil War jim dalo zhusta na frak). Bitku Tony vs. Steve si řadím do své osobní emocionální topky k Bad Wolf Beach (modří vědí).

A nejsou to jen Star Wars (jejichž globální oblibu asi nikdy nepochopím), které nechává jako ságu Marvel daleko za sebou. Člověk už měl dvanáct filmů, aby se dostatečně seznámil s postavami a je tak na čem stavět. Scény, kdy si v civilu Downey s Evansem povídá u stolu jsou tak stejně napínavé, jako když si v maskách dávají po držce letadlem. Pro své role jsou perfektní a je to právě herecký výkon, který tvoří ikony, nikoliv zdrojový comics (společně s výtečnou režií a celou strategicky vedenou produkcí s jasnou vizí).

Pokud se někde nachází v rámci série hrozba, tak u některých Avengerů, kteří sami o sobě nejsou zajímaví / jsou špatně obsazení / působí jako do počtu. Konkrétně Scarlet Witch trpí na hereckým umem nepolíbenou představilku, Falcon je vágní stejně jako Hawkey a Vision nemá prostor, protože je jednoduše příliš mocný a po jeho zásahu by k Civil War ani nemuselo dojít. A Ant-Man měl být pravděpodobně vtipný, ale je jen otravný. Ale to jsou hříchy castingu / pojetí některých předchozích filmů. Obecně nelze čekat, že by se našel někdo, komu by se v té pestré škále líbilo vše, nebo-li všem se stejně nezavděčíš. Sám také nejsem nekritický fanboy a můžu vytýčit krajní pozice, kdy mám Age of Ultron a Iron Mana 3 za nejlepší Marvelovky a samostatně za výborné filmy, zatímco Ant-Mana a Incredible Hulka za ty nevydařené.

U Civil War se vzácně podařilo představit právě nové hrdiny, kteří mají slibný potenciál. Black Panther na malém prostoru zaujme a přináší něco nového a exotického. Peter Parker má skvělou dynamiku užaslého teenagera a chemii s Tonym jako z buddy movie. Nezbytnou proprietu tvoří i humor s přesným dávkováním (to byste nevěřili, v čem v civilu jezdí Captain America). Technicky se pak jedná o dosud nejvyspělejší blockbuster, kde vše působilo nejvíc přirozeně, jak mohlo. Akční scény mají hutný drajv a přitom zůstavají přehledné, kdy oceňuji odlišné pojetí každé z nich (raw naháněčka, destrukční street in, megalomanská letištní potyčka, intenzivní one to two...). 

Marvel si zkrátka získal monopol na poli blockbusterů i comicsů. A získal si ho chytře. Kvalitními herci, režiséry, vysokým rozpočtem a pevnou produkční rukou. Když se řekne blockbuster, vybavím si Age of Ultron a když se řekne comics, vybavím si Iron Mana. Už se těším na monstrózní vyústění prvních tří fází v Infinity War, které je v dobrých rukou. A podle prvních zpráv (IMDB) lze vyjádřit velké očekávání velkoleposti, kdy se mluví o rozpočtu pro oba filmy ve výši 1 mld USD.