Psal se rok 2004, když nás PhDr. Anna Šachrová vzala s celou 3.EZV do divadla. Nebylo to poprvé, Prodanou nevěstu, Maryšu, atd. už jsme absolvovali všichni. Ale až v tento moment jsem objevil divadlo a v jistém smyslu i zápal pro divadlo. Ano, byla to My Fair Lady ze Zelňáku. Hra výtečně napsaná, zrežírovaná i zahraná.
Betálný pugetárium
Jitka Čvančarová byla prostě kouzelná. Vzpomínám, jak jsem se pokoušel vrýt si její jméno u tabule alternací do paměti, abych o ní věděl při dalším divadelním rozletu. Samozřejmě v té době jsem netušil, že se stane hvězdou, kterou nelze přehlédnout (jen za poslední týden jsem rozkliknul čtyři nové zprávy o ní na novinky.cz).
Mít piáno, podepřít nohy už je čím....
Kromě nebetyčně krásné a okouzlující Jitky jsem si však zapamatoval ještě další klíčové jméno, Martina Havelky, který si svého Jindřicha Hradského patřičně užil a postavu vyšperkoval památnými chvílemi. Jeho skok na židli jsem poté poctivě trénoval. K újmě školního, méně bytného sedacího zařízení. I na něj jsem si dával pozor a stal se pravidelným návštěvníkem divadelních slují.
Laurem čelo se skvící, řkaje, lidičky, já to vyhrál!
Mám u něj prostě pocit, že ho divadlo skutečně baví, dává do svého výkonu srdce a potlesk je mu hlavní odměnou (v telenovele nebo v reklamě na kloubní výživu se s ním také nesetkáte). Ať už hraje divadelního kritika Mortimera v Jezinkách, bezinkách nebo Nešťastlivce v Lese, je to tam. To něco, co lze nazvat skvělým hereckým výkonem, pro který se aplauduje ve stoje.
Svět Thálie přeje tradiční korespondenci
Když se mi tak shodou náhod dostal do rukou nominační list na Thálie, dlouho jsem nemusel přemýšlet. Jméno byla nejlepší hra, kterou jsem v minulé sezoně navštívil, tak co bych, u všech sakrů, nenominoval. A nominoval.
Někde ve skříni mi ještě leží kufr se sadou nejznámějších společenských her od šachů nebo "Člověče, nezlob se" až po českou klasiku "Z pohádky do pohádky". Figurky jsou ještě poctivě vyřezány ze dřeva a celý kufřík po něm krásně voní.
Odskočíte-li si na wc, stopa může vychladnout
Ne všechny dnešní společenské hry nesou srovnatelnou úroveň kvality s těmito dřívějšími produkty, zato nabídka je nesrovnatelně širší. U nás doma momentálně "frčí" Černé historky, karetní sada s 50 více či méně zapeklitými případy k rozlousknutí.
Doba řešení od 2 minut do 1 hodiny
Princip je jednoduchý: jeden hráč se obeznámí s příběhem (zadní část karty) a druhý hádá na základě nápovědy (přední část karty), jak se stal určitý příběh zobrazený na kartě. Přitom mu obeznámený hráč může na dotazy odpovídat pouze ano - ne.
Byl to případ na tři dýmky
Z klasik si určitě někdy zopakuji Dostihy a sázky, které nedávno oslavily výročí. A v současné době vybírám ze dvou finalistů z okruhu detektivních her: klasické Cluedo a The Murder Mystery Mansion. Nebo-li, kdo, kde a kdy zavraždil pana Blacka? Že by profesor Švestka, u kterého se našel hasák od krve? Nebo snad....
Jen si zpívej, kamaráde....
Do budoucna mám v hledáčku i Bang! (pro 4 a více hráčů ve spoustě variant a českou lokalizací). Strategická přestřelka z divokého západu, kdy má každý hráč jiný úkol dle vylosované postavy (šerif má zlikvidovat všechny zločince a odpadlíky, bandita má zabít šerifa dříve než on jeho, odpadlík chce odkráglovat šerifa a nahradit jej, pomocník pomáhá šerifovi a vyhraje pouze, když vyhraje také šerif,....). Kromě šerifa je přitom totožnost ostatních hráčům neznámá, zda je hodný, zlý nebo ošklivý prozradí až činy....
Družnost je nezbytnost, globalizace mor. Lidé obecně tíhnou ke sdružování větších skupin, které by pomohly lépe dosáhnout jejich zájmy. Jenže tato aktivita se pojí s nezbytným předpokladem dobrovolnosti. Účastník musí chtít a pokud chce, stává se dobrovolným členem určitého spolku. Spolupráce na bázi Evropy by tak stejně byla nevyhnutelná z vnitřních pohnutek samotných občanů. Oproti tomu globalizace, to je diktát, občanu vzdálený. Třebaže vyšel z dobrého úmyslu, jedná se o selhání na mnoha úrovních.
Evropská unie se pokouší sjednotit něco, co sjednotit nelze. Absentuje ona dobrovolnost jedince. Státy už nejsou svrchované na svém území, nesmyslné nařízení ovlivňují tuzemská hospodářství a země ztrácejí monetární politiku i část politiky fiskální. Výsledkem je bezmocný stát v podřízení stejně bezmocné unii, která směřuje od ničeho k ničemu. Miliardy putují na pochybné zahraniční aktivity, zatímco je český poctivý člověk odírán ve své snaze tu žít a pracovat. Když sumarizuji časté námitky (brblání) mých známých:
Podpora rodin s dětmi je mizivá.
Péče o důchodce ve stáří směšná vzhledem k částkám, které během své předchozí pracovní aktivity odvedli do státního rozpočtu.
Podpora studentů neadekvátní životním potřebám.
Motivace pro zapojení se do pracovního života pro mnohé nedostatečná.
Sociální zabezpečení nespravedlivé v komparaci vstupů (plateb státu) a výstupů (plateb od státu)
Zdravotní péče s dvojím zpoplatněním účastníka a omezenou dostupností moderních léčebných metod dle čistě ekonomického kritéria.
Motivace pro tvorbu pracovních míst kontraproduktivní (sociální, zdravotní a daňové odvody přející rozvoji schwarz systému).
Český stát bere hodně a dává málo. Dokud nemá dostatečně zameteno před vlastním prahem, nemá smysl, aby se účastnil projektů, které mu seberou smeták i lopatku. Václav Klaus svého času nabídnul své zkušenosti s dekompozicí předešlého systému centrálně řízené ekonomiky při demontáži Evropské unie. Všem by bylo lépe, pokud by byla jeho nabídka vyslyšena v čas.
A jak si po revoluci polepšili studenti? Jaká je jejich pozice v současnosti? Cílem studia už dávno není vědět. Jedná se o volbu dvou přínosů - navýšení hodnoty na trhu práce nebo pohlazení svého ega. Navýšení hodnoty na trhu práce je velmi polemické. Praxe je hodnocena nad studiem a na školu se při posuzování uchazečů o práci bere stále nižší ohled.
Titul sám o sobě, bez ohledu na kvalitu vzdělávací instituce a přínos oboru tak má dnes hodnotu leda někde na vesnicích, kde panuje předpoklad dob dávno minulých, že nositel jakéhokoliv titulu z jakékoliv školy je chytrý a nese jakýsi potenciál k úspěchu. Pak snaha směřuje k tomu, získat jakýkoliv titul a trh práce se plní absolventy neperspektivních (ale přitom snadných) studií, kteří pak získají post leda stavěný pro středoškoláky, čímž vytlačí z trhu práce středoškoláky, pro něž jsou tyto pozice profilované a cyklus inflace vzdělání se opakuje.
"Pokud si myslíte, že stát nemůže navždycky živit armády darmošlapů, pak bych doporučil „trojkombinaci“ – psychologii nebo sociologii, management a řemeslo. Tragédií téhle země je, že neexistuje kvalitní vzdělání pro toho, kdo se chce zabývat řemeslem. Mladý člověk jde v patnácti letech buď na zcela teoretickou školu, která ho připraví spíš na dráhu profesionálního intelektuála, nebo na „učňák“, kde se mu dostává děsivě podřadného vzdělání a pobytu v prostředí, které je demotivující a často i poškozuje osobnost. Škola, kde by mladého člověka naučili řemeslu, ale vedle toho také myšlení, plánování, vztahy se zákazníky a tak dále a která by dokázala přitáhnout inteligentní studenty – taková škola prostě není. Bez ohledu na to, jak velké školné jste ochotni zaplatit. Nejlepší doporučení je tedy dohnat to nějakou kombinací více škol." - Petr Hampl
Vzdělání tak člověka příliš neposune, dokud bude v centru zájmu ego, povrchnost a poroste nabídka neperspektivních oborů od určitých škol. Nezbývá, než být vysoce proaktivní a navyšovat své schopnosti, jak se dá, praxí a kombinacemi škol i oborů. Titul sám schopného člověka nedělá a znám spoustu nositelů výučních listů, kteří toho mají "v kebuli" víc než kdejaký ing., mgr., a spol. Moderní student musí být stratég. Slovy doc. Františka Bartese:
Každý člověk v míře svého pochopení pracuje pro sebe a své zájmy.
Každý člověk v míře svého nepochopení pracuje pro toho, kdo ví a chápe víc než on.
Kachna je fixní bod v čase i prostoru. Nastane slovutný 11. listopad a mám na stole svou oblíbenou kachnu (stejně jako 20. srpna, 25. prosince, Velikonoce, atd.). Po všem, co jsem ochutnal se stále nachází na první příčce mého chuťového žebříčku. Ani ta husa ji nepřekonala. Kdybych se někdy ocitnul nedopatřením v cele smrti, mám jasno o posledním jídle (a všechny bych proklel, pokud by mi je servírovali se zelím a narušili tak tu symfonii chuti).
Óda na kachnu
Nabízí se otázka, jak kultivovaně přečkat ty dny, kdy kachna prostě není, chce to něco lehčího nebo dokonce, když si z nějakého důvodu musím něco připravit osobně (trčím někde sám, v hotelu už se jídlo nepodává, do restaurace se mi nechce a KFC znám nazpaměť).
Pro takové případy využívám nabídky Gran Moravia. Nejedná se o reklamu (nikdo mi nezaplatil), ale ze své zkušenosti mám opravdu pocit, že nabízejí kvalitu za rozumnou cenu. Navíc se řídí osobním přístupem k zákazníkovi, takže mě už na dálku zdraví s nabídkou toho nejstaršího sýru, co právě mají (při své první návštěvě jsem na plný obchod zahlásil, že chci "ten nejstarší, nejtrouchnivější sýr, co tam mají, a taky jeden nejodporněji smrdutý pro manželku", a oni si mě zapamatovali :-)
Materiálový vstup
Jejich sýr je opravdu tvrdý, drobivý a výrazný, prosciutto jemný a chuťově hutný,.... A kromě toho využívám i nabídky polotovarů, kdy mixuji různé kombinace. A dnes vám představím svou nejjednodušší a přitom nejchutnější kombinaci. Potřebujete koupit pouze dvě věci:
- Sugo Ai Funghi (houbová omáčka)
- Tortellini al Prosciutto Crudo (těstoviny plněné pršutem)
Produktový výstup
Doba přípravy zhruba 10 minut a ve výsledku 2 porce. Efektivnost se tak nachází i v poměru doby přípravy a doby konzumace. Těstoviny povaříte ve vodě dle návodu (jednoduše majznout do hrnce s horkou vodou) a zároveň ohřejete houbovou omáčku s přidáním pravé smetany (alternativně mléka). Těstoviny necháte okapat, nandáte na talíř a přelijete omáčkou. Hotovo a ready pro konzumaci.
Klasika. Kdo Krále Leara nezná, jednou ho znát určitě bude (stejně jako Hamleta či Macbetha). Městské divadlo ke hře přistoupilo s respektem, který přímo vyjádřil sám Stanislav Moša ve svém úvodním slovu. Přece jen Král Lear platí za jednu z nejlepších tragédií mistra a její adaptací si na sebe chtě nechtě každý soubor plete bič. Spousta textu ve verších, vyhrocených emocí a náročného vývoje psychologie postav. MDB však z této výzvy vyšlo se ctí.
Všechno krásně šlape a zapadá do sebe s pocitem pevné ruky režiséra, který přesně věděl, co chce. A nechtěl toho málo. Nic není zjednodušeno, okleštěno, ale zobrazeno bez skrupulí a naturálně. Duše i těla postav jsou mrzačena zákeřnými úklady a není, kdo by zůstal ušetřen.
Herecké výkony jsou velmi vyrovnané a přesně zapadají do propracovaného soukolí hry. Největší potlesk (ve stoje) patřil Bolku Polívkovi a Petru Štěpánovi. Právem. Polívka nechal svou auru klauna v šatně a podal přesvědčivý dramatický výkon. Sice si mohl odpustit / mohly mu být odpuštěny některé až mimovské kreace, ale holt starého klauna.... Je však uvěřitelný jako arogantní panovník i jako pomýlený blázen, který ztrácí vlastní vinnou vše a spílá i bouři. Štěpán se pak opřel do své úlohy, kdy je Vévoda z Kentu skutečně tím, pro koho je čest, pravda a upřímnost nade vše. Ať už v šatu vévody nebo pod kápí tuláka.
Vévoda z Albany (Viktor Skála) a Vévoda z Glostru (Zdeněk Junák) se vyrovnávají se svou pozicí přisluhovačů žen, které získaly moc, jenž jim nikdy neměla být svěřena do rukou. Nejdříve bezmocně plní svou úlohu v temných úkladech proti bývalému králi, ke kterému však zachovali svou náklonost a respekt až k očistnému vzepření se, které však nese svoje důsledky, srovnatelné s podepsáním ortelu smrti. Život zde s postavami nakládá opravdu krutě a nikdo nemá nic jisté.
Goneril a Regan jsou v podání Pavly Vitázkové a Ivany Vaňkové skutečně opovrženíhodné zrůdy, kterým divák nemůže než přát jejich nevyhnutelný osud. Stejně jako přehnaně ambicióznímu levobočkovi Glostra Edmundovi (Jakub Zedníček) nebo zbaběle podvratnému sluhovi Oswaldovi (Aleš Slanina).
Jednoznačně vydařená je scéna, která dokresluje atmosféru časů dávno minulých a přitom umožňuje snadnou a přehlednou změnu prostředí. Zároveň se není třeba obávat o uši, častý nešvar hudební scény v podobě přepálení hlasitosti jako u Ostrova pokladů nebo Pískání po větru se tentokrát nekoná.
Pokud bych měl k něčemu výtky, pak by se většinou jednalo víceméně o marginálie, ale i ty mohou mít značný podíl na výsledném dojmu. U kostýmů se nabízel větší prostor pro "vyřádění" výtvarníků směrem k regulérní kostýmní tragédii (tu už aby dnes člověk na divadelních prknech pohledal, ano, i sám král Lear nosí rifle) a Michal Isteník by mohl být méně podbízivý se snahou o "aktualizované" podání humoru.
Jedná se o hru, která si zaslouží úspěch. Jestli se bude jednat o trhák napříč věkovým spektrem, však těžko říci. Šlo o hru s dosud nejvyšším věkovým průměrem návštěvníků, co jsem absolvoval (a že mám se svou frekvencí 1 - 2 x měsíčně do divadla s čím srovnávat). Shakespeare zřejmě dnešní mladé neoslovuje. Inu, však ten čas přijde. Je to i díky zdařilým adaptacím jako je tato, které pomáhají udržovat Shakespeara stále naživu.
52 let a stále se vysílá! To je aspoň seriál. Koncept sám o sobě nesmrtelnost zajišťuje - Doctor, cestovatel prostorem a časem (telefonní budkou), který zachraňuje různé rasy, nakopává prdel Dálekům, Plačícím andělům,.... a v případě nouze regeneruje (aby se dobře zdůvodnila nezbytná změna herce).
Doctor se mění, budka zůstává, k dnešku už 12 (13)
Waxwork, Back to the Future, Sliders pracovali s podobným konceptem, ale Doctor disponuje nejvíce komplexní mytologií, která žel není ve všech etapách konzistentní, ale... 52 let = spousta scénáristů i herců.
4th: krycí jméno - Šála
Kdo seriál zná, určitě si našel svého oblíbeného Doctora. V souladu s rozlišením seriálu na dvě etapy classic (1963 - 1989) a renewed (2005 - 20xx) mám osobně oblíbence rovnou dva, ze kterých bych těžko určil finalisty. Každý je jiný, ale mám je spojené s tím, co si vybavím, když se řekne Doctor. Tom Baker (4th Doctor) a David Tennant (10th Doctor), alias představitelé zlaté éry seriálu:
1974 - 1981: Season 12 - 18 (classic).
2005 - 2010: Season 1 - 4 (renewed) - s čestnou zmínkou Christophera Eclestona (9th Doctor), který umožnil svým čerstvým pojetím postavy znovu nakopnutí celého fenoménu.
Stručná historie času s Motýlkem a Keckou
Představitel je však jen částí úspěchu. Paradoxně zde nejde ani tak o režiséra jako o scénáristy, který vystupuje jako show-runner. Čtvrtý Doctor tak zprvu pod vedením Roberta Holmese prožíval dobrodružství ve stylu gotického horroru, aby následně směřoval v souladu s náturou Douglasa Adamse (ano, toho Adamse ala Stopařův průvodce po galaxii) více k humornému sci-fi (a rekordu 16,1 milionu diváků v UK). A ve své poslední, sedmé, sérii pak okusil s Christopherem Bidmeadem temnější, entropickou atmosféru plnou zmaru a nevyhnutelného konce.
10th: 13,31 milionu diváků v UK, to jde
Desátý Doctor prožil celé své období pod pevnou rukou Russella T Daviese, který udělal něco nevídaného - úspěšně polidštil toho dříve odtažitého mimozemšťana se dvěma srdci, která nově tloukla i pro svou společnici Rose v regulerní romanci. Být Doctorem najednou není bžunda, ale hořký úděl, kdy ztrácíte pod tíhou věčnosti své blízké a máte jedinou jistotu - budete osamělí.
Jenže co když "Váš" Doctor zregeneruje a seriál se tak více či méně promění směrem k jiné éře? Toma Bakera vystřídal Peter Davison a z neposedného, výstředního šílence se stal uhlazený rozvaha. Davida Tennanta vystřídal Matt Smith a z energického, někdy nerudného dětiny se stal starý teenager. Ale co když chcete pokračovat se svým Doctorem? Navíc v případě, kdy nadcházející série už jednoduše stojí za prd (zdravím Stevena Moffata) a vy chcete znovu vstoupit do časů, kdy to stálo za to.
Od Robota až k Death and the Queen = 41 let
Možnosti jsou široké. Lze sáhnout k literatuře faktu, comicsům, knižním příběhům nebo audio příběhům. Audio příběhy jsou ve světě DW obzvláště bohaté, a to zejména díky Big Finish a snaze využívat herce ze seriálu. S Davidem Tennantem ve své roli se tak bylo možné setkat v příbězích:
The Stone Rose
The Feast of the Drowned
The Ressurection Casket
Pest Control
The Day of the Troll
The Last Voyage
Dead Air
A letos v říjnu Big Finish velkolepě ohlásil....
U Tennanta v audiopříbězích ovšem platí předpoklad vynikající úrovně angličtiny, protože s hereckým projevem jde někdy na úkor perfektní srozumitelnosti a skotský přízvuk taky jen tak nezapře. Zato Toma Bakera se není třeba obávat, se svou jedinečnou dikcí má vynikající úroveň srozumitelnosti i pro sváteční angličtináře. V příštím roce nás navíc čekají novinky se Čtvrtým (vydání do března 2016) i Desátým Doctorem (květen 2016):
4th: Tom Baker + Lalla Ward jako Romana
Wave of Destruction
The Labyrinth of Buda Castle
The Paradox Planet
10th: David Tennant + Catherine Tate jako Donna
Technophobia
Time Reaver
Death and the Queen
Když audio, tak není nad full cast
Nejlepší zdroj informací ze zákulisí představuje jednoznačně The Writer´s Tale (nenechte se odradit 704 stranami, tahle bichle rozhodně není hubená modelka). Davies zároveň nechává nahlédnout do procesu své tvorby a některé události v seriálu tak nabývají nový rozměr. The Inside Story má širší rozsah na jednotlivé zaměření (masky, kostýmy, efekty, atd.) a The Time Travelers´s Almanac zobrazuje chronologicky časovou linii událostí v rámci 1 - 4 série.
Především Wrister´s Tale budí v knihovničce respekt
V oblasti knih už se může člověk lehce spálit, protože na trhu se jich nachází skutečně hodně a úroveň některých je nevalná. Za sebe můžu doporučit zejména dvě, a to "Beautiful Chaos" od Garyho Russella (s návazností na čtvrtou sérii, před epizodu 4x11 Turn Left i po 4x13 Journey Ends) a "Prisoner of the Daleks" od Trevora Baxendalea.
Nevíte co pod stromeček?
U comicsů se vyplatí investovat zejména do omnibusů, které se na amazonu pohybují ve výhodných cenových relací. K "The Crimson Hand" dokonce napsal předmluvu sám Russell T Davies. A Omnibus 1 od IDW Publishing obsahuje vynikající story "Forgotten" (malý spoiler: 1 - 10, muzeum, 10.5).
Kupodivu mi přišel menší formát praktičtější
Merchandising je v tomto případě věcí příjemnou s neustálým rozšiřováním a budováním dobře známého vesmíru. V rámci seriálu jedna éra nahrazuje jinou, ale současná multimedialita umožňuje, že příběh nikdy skončit nemusí.
Za časů mého dětství byl Bond jedním z mála všeobecně dostupných blockbusterových artiklů. Nejradši jsem měl kombo "Spy Who Loved Me" a "Moonraker" s Rogerem Moorem, "Living Daylights" a "Licence to Kill" s Timothy Daltonem. Klidně si je pustím i dnes. Po Daltonovi už mě Bond začal víceméně míjet a s Danielem Craigem přišla řekněme až ignorace. Prostě už jsem nevěděl, co by mi mohl Bond nabídnout. U Spectre jsem se rozhodnul dát novodobému Bondovi šanci (následující text obsahuje spoilery).
V půli partie se přiznal, že neví, jak se to hraje.
Řemeslně není co vytknout. Technická stránka je jednoznačně skvělá a úvodní intro efektně ukazuje, čeho je dnes profesionální filmový štáb schopný, když má dostatek peněz. Jenže forma není vše a zde se nachází hlavní kámen úrazu - příběh. Ten je jednoduchý a už stokrát variovaný. Asi něco jako z 18. série fantazy seriálu - na scéně se objevuje všehoschopná organizace, která stojí úplně za vším a představuje to největší zlo ze všech. A navíc její vůdce je hrdinův bratr (nevlastní)! Ha!
Na žárovkách dokázalo Spectre ušetřit majlant.
I z tak vágního materiálu se však dá vytvořit dobrý film. Sam Mendes, Ralph Fiennes, Christoph Waltz, Ben Whishaw a další s více než 200 milionovým rozpočtem toho měli být zárukou. První potíž je ovšem samotný Bond. Pryč jsou časy nezdolného Conneryho i humorně nadsazeného Pierce Brosnana nebo Rogera Moorea, který likvidoval padouchy pod vodou i ve vesmíru levou zadní a ještě při tom stihnul sbalit všechno, co mělo nohy a prsa. Pryč jsou časy neohroženého Timothy Daltona, který se urputně vrhal do akce a se svou shakespearovskou průpravou osobitě uhrál vše ve stylu od Indiana Jonese až po drsný thriller. Daniel Craig je spíše Terminátor než Bond. Stroj na zabíjení s kamenným výrazem, u kterého zoufale absentuje nějaký osobní přínos nebo dojem. Kdyby se role místo Craiga chopil třeba Marek Vašut, nic by se nestalo.
Tenhle je můj, jeď si třeba šalinou!
Oproti Bondovi jsou paradoxně značně barvitější a životaschopnější ostatní postavy. Mnohem více, než co zase Bond vyvede, mě zajímalo jak M (Ralph Fiennes) ustojí pletichy C (Andrew Scott variující svého Moriartyho ze Sherlocka) na zrušení MI6. Jak se vyrovná Q (Ben Whishaw) se svou nelehkou rolí spojky mezi opozitními zájmy M ("doma budeš, Bonde!") a Bonda ("nebudu a nebudu....") a jak vůbec pracuje MI6.
Největší problém se ovšem nachází na úrovni Bond - Blofeld. Ten Blofeld, který je Bondovým nejikoničtějším záporákem s oblibou u sak se stojáčkem a bílých koček (ať už ho hrál Donald Pleasence, Terry Savalas nebo měl hrát Jan Werich). Ve světě Spectre je to ten největší arcipadouch ze všech, všichni dosavadní padouši Bondovek byli pouze jeho podřízení a navíc je to Bondův bratr! Jenže ono je to všechno podáno prostě jako fakt. Žádné šokující odhalení nebo emoce. Stále jen zavilá Craigova tvář. Nijak se nepracuje s potenciálem, který se nabízí. Oba se od začátku chtějí vzájemně zabít a jejich rodinná vazba je odbita pár větami, aniž by se kdokoliv podivil nebo užasl. Ani samotné Spectre na tom nic nemění. Christoph Waltz, který si uděl kariéru (a dva Oscary) na záporácích prostě dostal záporáka, u kterého nemá co hrát.
Prostě zastřelit? Nuda! Však já něco vymyslím....
A raději nebudu rozebírat logiku, protože na tu scénáristé rezignovali úplně (půjdu třeba do toho baráku a ono to něco vyřeší - jé, tady je zrovna padouchův poskok, bum ho a mám informaci), (vlastně pořádně nevím, co dělám, riskuju kariéru mých jediných známých Q, Moneypenny a je mi to celkem fuk, jsem Bond, můžu si dělat, co chci), (Bonda hned nezabiju, budu ho složitě mučit - jé, on se z toho dostal a já mám teď přes půl ksichtu hnusnou jizvu, no nic, nastražím další vele-složitou past v centru Londýna, plnou provázků, po zdi vylepím fotky Bondových známých, dám tam bomby s velkorysým tří minutovým limitem na útěk a - jé, on se z toho znovu dostal a moje noha....).
Mám pocit, že to opravdu nebyl vlak do Londýna.
Inu, Spectre je rozporuplné a rozpolcené. Najdou se klady (forma, některé životaschopné postavy,...) i zápory (příběh, logika, stopáž,...). Na filmovou sérii s takovými ambicemi (veřejně prezentovanými) a potenciálem je těch záporů však až příliš.
Nejlepší "Bondovkou" za mnoho let je podle mého názoru Kingsman. Vzal většinu toho dobrého, co ty staré filmy nabízely a smíchal to s moderními ingrediencemi. Oproti tomu regulerní Bond se potácí v bludném kruhu. Jakoby nevěděl, čím chce být. Zda pohádkou pro dospělé, syrovým špionským dramatem, artovým filmem, celovečerním product placementem nebo jednou z nekonečných sérií pro všechny. Pokud rok 2015 přinesl filmovému světu nějaké zásadní sdělení, pak zní: Bond je mrtev, ať žije Harry Hart!
Mikroekonomii musí studovat každý ekonom. Na fakultě funguje jako pověstné síto s laťkou nasazenou velmi vysoko. Živě si vzpomínám, jak jsem si říkal, že právě v mikru mám strategickou výhodu a půjde to samo, protože oproti nulově zaměřeným gymplákům mám náskok s ekonomicky profilovanou SOŠ. A ejhle, přišel pan Fuchs. Pan prof. PhDr. Kamil Fuchs., CSc.
Mikroekonomie s úsměvem s Kamilem Fuchsem (2005)
Striktní a přísný. Stejně jako jeho předmět. Argument, věcnost a pouze na co se ptám! Studenti ho nesnášeli a dokonce se psala petice. Získala si spoustu podpisů, ale samozřejmě byla nesmyslná. Na co si stěžovat? Že vysokoškolský pedagog učí a klasifikuje? (i když více než v 50 % případů s neoblíbeným písmenkem F). Petici jsem nepodepsal. Kamila Fuchse jsem si totiž oblíbil a dodnes bych za něj ztratil slovo jako o vynikajícím učiteli.
Vždyť je to tak snadné, tak snadné....
Prakticky celý semestr mi zabralo studium mikra 90 % času a do zbytku jsem musel naměstnat předměty ostatní. Jenže mělo to svůj smysl. Zatímco obsah toho zbytku jsem vesele zapomněl, mikro se mnou žije dodnes a z fleku nakreslím pro jakýkoliv podnik graf jakéhokoliv typu konkurence s implementací změn indogeních i exogenních, co jen podnikatelské prostředí žádá.
Microeconomics with smile with Dr. Mag. Leopold Sögner (2015)
A o 10 let později? Momentálně se Microeconomics dostala do svého high-endu. Doporučená učebnice má přes tisíc stran a prof. Sögner, nástupce prof. Fuchse, používá veškerou dostupnou plochu prezentace a tabule, aby se mu podařilo vysvětlit alespoň elementární souvislosti. Nuže, dává to smysl, je to přínosné, ale je to zase fuška na n-tou.
