Best of 1955 - 2015

Konec roku opět přináší žebříčky toho nejlepšího. Pokud byl filmový rok 2015 něčím specifický, pak návratem nebývalého množství kultovek (Star Wars, Terminator, Mad Max, Bláznivá dovolená, Jurský park). Zejména Mad Max brázdí čelní místa letošních příček. Ode mě si může pomyslnou cenu převzít Matthew Vaughn a jeho Kingsman, který je zábavný, dravý, chytrý, vtipný a v rámci žánru inovativní. Všechno do sebe zapadá a funguje, Vaughn udělal pro upadající "bondovský" žánr totéž, co svého času prostřednictvím Hvězdného prachu pro pohádky.

Zmínku si také zaslouží Ovečka Shaun, Purpurový vrch a Osm hrozných (moje spolubydlící pak ocenila Popelku, Bez kalhot XXL a Sedm krkavců). Proč se ovšem zabývat pouze jedním rokem, když význam 2015 v kontextu filmového světa přináší podstatně hlubší dozvuk ala best of 1955 - 2015:

Voskové muzeum (1988) o Návrat do budoucnosti (1985) o Sherlock Holmes (2009) o Smrtelné zlo (1981) o Dobyvatelé ztracené archy (1981) o Wallace a Gromit: Prokletí králíkodlaka (2005) o Vidocq (2001) o Přízraky (1996) o Noc hrůzy (1985) o Avengers (2012) o Taxi (1998) o Adéla ještě nevečeřela (1977) o Sweeney Todd (2007) o Noční můra v Elm Street (1984) o Inception (2010) o Muž se dvěma mozky (1983) o To byl zítra flám (2010) o Hodný, zlý a ošklivý (1966) o Strážci galaxie (2014) o Braindead (1992) o Malý krámek hrůz (1986) o Nespoutaný Django (2012) o Tajemství hradu v Karpatech (1981) o Kingsman (2015) o ReAnimator (1985) o Hvězdný prach (2007) o Noc husí kůže (1986) o Krotitelé duchů (1984) o Piráti z Karibiku (2003) o Čarodějky z Eastwicku (1987) o S čerty nejsou žerty (1984) o Život Bryana (1979) o Na Hromnice o den více (1993) o Hanebný pancharti (2009) o Rocky Horror Picture Show (1975) o

V seriálech vynikal zejména Ash vs. Evil Dead, kterému se podařilo plynule navázat na už skoro klasickou trilogii s uchováním si svěžího ducha mixu horroru s komedií. Freddy se Stuartem byli o dva roky starší a nevrlejší v další sérii Vicious a Broadchurch opět v každé epizodě dramaticky gradoval jako realistický protipól oproti nikotinovými náplastmi polepenému Sherlockovi:

Doctor Who (1974 - 1981, 2005 - 2010) o Cesta do neznáma (1995 - 1997) o Vicious (2013 - 2015) o Sherlock Holmes (1984 - 1994, 2010 - 20??) o Futurama (1999 - 2015) o Torchwood (2006 - 2011) o Kačeří příběhy (1989 - 1992) o Rick a Morty (2013 - 20??) o Příběhy ze záhrobí (1989 - 1996) o Broadchurch (2013 - 2017)

Vražda na Vánoce!

Divadelní prostředí je víceméně nedílnou součástí naší domácnosti a je pochopitelné, že zločin se nevyhýbá ani tomu roztodivnému světu jurodivých existencí. Jeden člen divadelního ansámblu je vrahem a musí být odhalen, než svůj čin zopakuje na někom jiném....

 

 

Zatímco v nočních až ranních hodinách 24. 12. 2015 jsme se zabývali případem otravy (jdouc proti mainstreamovému proudu jsem letos zaměnil tradičního smaženého kapra se salátem za FR, Ondasetron, Helicid a další alternativní preparáty podávané i. v.), na Štědrý večer došlo rovnou na vraždu.

 

 

Murder in Greenrock Village Theatre přináší 50 případů vraždy k vyřešení. Přitom je třeba určit kdo zabil oběť ve kterém pokoji, čím a kdy. Tyto informace se nacházejí ve svislém sloupci, který je postupně kompletován na základě poskytnutých útržků informací na kartičce s případem. Jenom část informací ovšem umožňuje jednoznačnou identifikaci všech potřebných aspektů, takže zásadní prostor je ponechán dedukci hráčů.

 

 

Je zajímavé, že zrovna v prvním případu byl zavražděn Martin, a to maskérkou! (osudné varování? Tak nesnesitelný snad ještě nejsem!, i když....). Hra přitom poskytuje tři úrovně obtížnosti (odstupňované barevně od zelené po červenou) a spoustu místa pro spekulace hráčů. Řešení je ovšem vždy pouze jedno dle kontrolní kartičky. Zatím se však můžeme pochlubit 100 % úspěšností.

 

 

A pokud chce před vraždami někdo raději prchnout do nějakých klidnějších časů, pak můžu doporučit výroční opus magnum "Back to the Future: The Ultimate Visual History". Vskutku monumentální kniha hodná slova ultimátní! Původní myšlenky, první verze scénáře, obšírné informace ze zákulisí od nejpovolanějších osob, sběratelské přílohy...., no prostě, ultimátní!

Kec a rétorika

Lepší moci hrst než práva pytel. Nepřilžeš-li, neprodáš. Sliby se slibují, blázni se radují. Dobré slovo - lepší než peněz mnoho. Mnoho může pečeť v listu, více slovo včas a k místu.... Umět se dobře vykecat se stává stále pozoruhodnější devizou, kdy mnohdy posluchači věnují větší pozornost tomu, jak je něco říkáno než tomu, co je říkáno.

 

Být dobrým mluvčím a rétorem, kterého je radost poslouchat se údajně může naučit každý (dle kurzu "Veřejná prezentace a rétorika", kterého jsem se zúčastnil). Dejme tomu, ale také se nabízí otázka, zda-li chce posluchač skutečně rétora nebo spíše někoho svým vyjadřováním více blízkého. Někdy by bylo takřka až groteskní vymýtit ten pestrobarevný svět vyjadřovacích prostředků a nahradit jej unifikovaným přístupem.

 

Když jsem stál před svou první přednáškou, tak mě ani nenapadlo zabývat se jakkoliv formou. Od první do poslední chvíle jsem pracoval výhradně na obsahu, aby byl snadno pochopitelný pro posluchače. Přitom záchytné body pro mě tvoří tabule s výpočty, grafy, schématy a tabulkami, které na ni kreslím pro názornost. Takže vždy vím, o čem budu mluvit a zbytek je na momentální improvizaci dle zpětné vazby od publika.

 

A ono to funguje. Pokud se někdo obáváte veřejných vystupování, pak zcela zbytečně. V této disciplíně se jasně potvrzuje, jak je čas relativní a dotace 90´ uteče velmi rychle. Dokonce tak rychle, až mě párkrát upozornili zvedající se lidé, že už by bylo na čase skončit.

 

Samozřejmě se objeví i perné chvilky. Nejvíce náročná na pochopení byla zejména moje 10. přednáška, která se zaměřila na představení komplexní metodiky pro moderní strategické řízení podniku. V první polovině se v přehršli vzorců a schémat studenti zcela evidentně "nechytali", aby se pocit "je to tady, jsem šílený vědec, který čmárá po tabuli kryptogramy a nikdo mu nerozumí" zvrátil konečně v druhé polovině v triumf, kdy praktické příklady umožnili pochopení všeho předcházejícího v oboustranné diskuzi. Pokud bych měl sestavit seznam doporučení k úspěšně vedené přednášce z hlediska formy, pak by se jednalo o tři zásady:
 

• Pokud nemáte mikrofon nemluvte, nekřičte, ale volejte!
• Využívejte co největší plochu svého "jeviště".
• Nemyslete na formu, ale na obsah toho, co říkáte.

Takže bez obav a s chutí do toho, žádná speciální průprava není potřebná a místo obav je vhodnější respekt k účastníkům i sám k sobě. Stačí si věřit a zapracovat na obsahu.

Star Wars: EVII

Návrat Jediho - Darth Vader likviduje Imperátora, aby zachránil svého syna a svět. Celá předaleká galaxie se raduje z vítězství a nastolení rovnováhy. A nebo ne? Nikdy jsem nebyl fanda Star Wars, ale chápu, že pro někoho se jedná o největší kultovku. Fan base je opravdu mimořádná. Hlasitá a všudypřítomná.

 

Stádovosti vstříc

A to jde o jednu rodinu - Skywalkerovi - zatracená famílie! Pro dobro celého vesmíru by bylo nejlepší založit organizaci s cílem vyhladit Skywalkerovi z povrchu jakékoliv planety (děda Anakin prosazoval temnou stranu síly, trpěla celá galaxie (EI - III), syn Luke prosazoval světlou stranu síly, otci navzdory trpěla celá galaxie (EIV - EVI), vnuk Kylo prosazuje temnou stranu síly, trpí celá galaxie (EVII - IX),....).

 

Episody IV - VI jsou sevřeným vesmírem, který funguje sám o sobě, není třeba cokoliv dodávat. Episody I - III jsou pak jakýmsi rozšířením, které ale funguje pouze ve spojení s původními filmy. A EVII se bohužel vydává moderním směrem nekonečných filmových seriálů. Takže zodpovědět otázku, je to dobrý film sám o sobě, je složitou záležitostí.

 

Robot, co má koule!

Lucas odešel z postu režiséra i producenta a předal žezlo Abramsovi. Tomu Abramsovi, u jehož Star Treku jsem brblal, že je to takové šablonovité a předvídatelné. Řemeslo má hoch v ruce, ale chybí onen pověstný osobitý rukopis. Se Star Wars zlepšení nepřichází a navíc má Abrams zásadní problém i s expozicí. První zhruba půl hodinu (až do prvního letu s Millenium Falcon) jsem se nudil. Kde nic, tu nic. Povážlivě dlouhý prostor měl být pravděpodobně věnován představení nových postav, jenže o těch stejně nevím prakticky nic:

- Rey na něco čeká, zřejmě jí tíží něco z minulosti, co, není jasné.
- Finn před něčím utíká, zřejmě ho tíží něco z minulosti, co, není jasné.
- Poe je nejlepší pilot Odboje,.... a to je vlastně všechno.



Síťovka je věčná, v čase Vánoc velmi aktuální

Přitom postavy byly hlavní devizou Lucase, který jim dokázal vtisknout charakter a jednoznačnou motivaci. Chápu, že Disney má za cíl prodat co nejvíce filmů, knížek, her, videoher, deskových her, atd., jenže v tomto podání mám pocit, že mi v kině pustili celovečerní trailer na určitý vesmír, který se roztahuje napříč až mnoha médii. Zatímco EIV tak funguje jako plnohodnotný film, EVII působí spíše jako pilot k televiznímu seriálu, který jen letmo načrtne výchozí prvky:

 

- Impérium / První řád je znovu u moci a stojí proti Republice.

- Leia, Han se víceméně snaží něco udělat, Luke rezignoval.

- Jsou tu tři nové postavy, na jejichž bedrech to bude celé ležet.

- Postavit Hvězdu smrti je zjevně snadné.

 

Žvejkal snad nestárne!

Jakoby fanoušci točili film pro fanoušky. Jenže s moc velkou pietou. Pocit deja vu se dostavuje až příliš často, namísto přísunu něčeho nového. Jedná se tak o povážlivý krok zpět, což je paradox vůči novátorskému přístupu Lucase v roce 1977, kdy do kin odvážně vpustil brakovou pohádku nepodobnou ničemu dosud existujícímu. Nové Star Wars napodobují ty staré, až lze hovořit o tenké hranici mezi sequelem a remakem:

 

- Luke, Han a Leia se vydávají za pomoci prastaré moudré postavy (Yoda) a Povstalců do bitvy proti Impériu v čele s posledním Sithem (Palpatine) a jeho učedníkem (Darth Vader). Luke se přitom musí pod vedením Obi-Wana stát Jediem. A Han sbalí ženskou.

- Rey, Finn a Poe se vydávají za pomoci prastaré moudré postavy (Maz Kanata) a Odboje do bitvy proti Prvnímu řádu v čele s posledním Sithem (Snoke) a jeho učedníkem (Kylo). Rey se přitom musí pod vedením Lukea stát Jediem. A Finn sbalí ženskou.

 

Stará garda na sebe nechá čekat

Největší deviza originální trilogie se zároveň změnila v největší slabinu. Darth Vader byl ikonickou postavou celého univerza, nekompromisní, cílevědomý a nebezpečný protivník. V EVII však záporák prakticky absentuje. Thanovský Snoke působí jako úřednický majitel továrny na ničení planet, jenž má k ruce pouze málo schopného eléva, kterého porazí i dívka, co se poprvé chopí světelného meče. Není tu žádný mýtický Jedi nebo Sith, ti jsou už prakticky mrtvou legendou. Nekoná se tak ani žádný velkolepý a osudový souboj, který byl dosud vrcholem každého filmu:

 

- Obi-Wan vs. Darth Vader

- Luke vs. Darth Vader

- Darth Vader vs. Palpatine

- Qui-Gon Jinn vs. Darth Maul

- Anakin vs. Darth Tyranus

- Obi-Wan vs. Anakin (Yoda vs. Palpatine)

 

Fotka s dědou na hrázi mu nestačila....

V předaleké galaxii také stále neznají reverzní engineering, aby se poučili z nezdarů původních Hvězd smrti, protože i tu novou lze zničit obdobnou skulinou v plánech. A tak je to stejné i s celým filmem. Hvězda smrti je x-krát větší než původní a EVII má x-krát větší rozpočet než EIV. Nic nového se však nedostaví. Na co se těšit / netěšit v příštích letech? V EVIII se stane Luke mentorem Rey, Finn odhalí své tíživé tajemství z minulosti a Kyle dokončí výcvik. V EIX Rey zabije Kylea, který na poslední chvíli zalituje svého rozhodnutí připojit se k temné straně síly a rovnováha bude opět nastolena.... až do Episody X s pravnoučaty Skywalkerovými.

 

Uvádím zejména negativa, protože s tak vyhypovanou filmovou událostí roku bych čekal více říznější přístup nebo novátorství, nikoliv pouze opis. Jinak se jedná o řemeslně zvládnutý blockbuster, který si návštěvu kina zaslouží.

Blockbustery

Steven Spielberg dal svými Čelistmi vzniknout novému kulturnímu fenoménu - blockbusterům. Filmům, které doslova zboří celý blok, protože na ně půjdou všichni - od celuloidem dosud nedotčených malých dítek po jinak letargické seniory. Další fáze byla nevyhnutelná - sequelitida. Co jen může, musí mít pokračování. Průkopnické byly v tomhle ohledu zcela jistě Star Wars. Nejprve samostatně fungující film s happy endem se rozrostl do jednoho z největších filmových vesmírů.

 

Uvíznu v 1885?! U všech skotů!

 

Zatímco u prvního filmu musíme být originální, na pokračování se dá vytvořit funkční šablona, kterou využily i zásadní trháky v prakticky nezměněné podobě od let 70. až do současnosti. Tedy pokračování, prohloubíme mytologii, aby se z našeho původního filmového jedináčka stal svébytný vesmír:

 

• Necestujeme pouze do minulosti, ale i budoucnosti a vytváříme alternativní časové linie (1885).
• Nebojujeme pouze s Impériem, ale i ze zrádci z vlastních řad a potkáváme zásadní osoby (Yoda).
• Nepotýkáme se pouze s vlastním pechfóglovstvím, ale i se starými známými (Davy Jones).
• Nebojujeme pouze s Matrixem, ale i nejednotností ve vlastních řadách (Zyon).

Ať mě zmrazí do karbonitu, jestli Landovi nemůžu věřit!

 

Přitom bude nejvýhodnější, když dvojku s trojkou natočíme zároveň. A hlavně, abychom pojistili návštěvnost i pro trojku dopředu - našemu hrdinovi se stane něco hrozného, co udrží diváky v napjatém očekávání na pokračování:

 

• Emmett Brown je úderem blesku přenesen do roku 1885, je třeba jej zachránit.
• Han Solo je zrazen a zmražen do karbonitu, je třeba jej zachránit.
• Jack Sparrow je spolknut Krakenem, je třeba jej zachránit.
• Neo je uvězněn v prostoru mezi Matrixem a realitou, je třeba jej zachránit.

Tohle zvířátko už nešlo jen tak spláchnout do záchodu....

 

Fungovalo to a naše dvojka v tržbách překonala jedničku. To musí dokázat i trojka, ale jak na to? Budeme pokračovat v napětí, když to tak pěkně zabralo. Na našeho zachraňovaného hrdinu si počkáme:

 

• Ostatní postavy projdou řadou peripetií než se na scéně po cca. 20´ konečně objeví Doc Brown.
• Ostatní postavy projdou řadou peripetií než se na scéně po cca. 15´ konečně objeví Han Solo.
• Ostatní postavy projdou řadou peripetií než se na scéně po cca. 30´ konečně objeví Jack Sparrow.
• Ostatní postavy projdou řadou peripetií než se na scéně po cca. 20´ konečně objeví Neo.

S imigranty neměl Matrix slitování

 

Jenže pracujeme na pověstném vrcholu trilogie. Čím to budeme propagovat? Chce to něco extra, z čeho popadají čelisti na podlahu už při traileru. Monumentální finále, co sice spolkne většinu rozpočtu, ale bude pamětihodné:

 

• Delorean se řítí po kolejích tažený vlakem, není cesty zpět.
• Han Solo a spol. bojuje s Impériem, Luke si to vyříkává s fotříkem, není cesty zpět.
• Jack Sparrow bojuje na férovku s Davy Jonesem, není cesty zpět.
• Neo se střetává ve finální potyčce s agentem Smithem, není cesty zpět.

S tátou si toho vždycky měli tolik co říct

 

V rámci koncepčního zaměření trilogie je zároveň možné identifikovat tendence k "ustřelení se" druhého dílu novým směrem (Indiana Jones se uchýlil k více brakoidní atrakci, Highlander se přesunul od historické fantazy k pohádkové sci-fi,...), aby pak díl třetí "napravoval" reputaci (Poslední křížová výprava tvořící nejpovedenější část quadrilogie a Highlander 3 raději přímo navazující výhradně na jedničku).

 

V některých případech naopak dvojka představuje téměř remake úspěšné jedničky (Ghostbusters, Mumie). A co teprve Marvel se svými adaptacemi comicsů....., inu pro seriálové blockbustery a jejich variované algoritmy je na trhu evidentně stále dost místa.

Originalita

Jak ten zatrolený výrobek prodat? Na každém rohu číhá konkurent se svou alternativou a lidé musejí odrážet marketingové působení všemi dostupnými prostředky od naštvaného položení telefonu až po umístění květináče na hlavu obchodního zástupce z dostatečné výšky. Jako by to nešlo jinak, chytřeji. A ono to jde.

 

 

Nejdříve si lidé čaj připravovali ve fortelných růžích, pak přešli na jednoduché pytlíky, ale ani to jim nestačilo. Je libo pravý indiánský bylinný čaj? Vždyť ten pytlík to sám nabízí - Teapee.

 

 

Výrobky ze dřeva se staly z dřívější takřka jediné možnosti, jak vyrobit nástroje do kuchyně, luxusním produktem, který stojí v kontrastu k levným plastovým variantám. Tak proč nezdůraznit čistě přírodní původ vhodným obalem.

 

 

A když už jsme v kuchyni. Co takhle poctivá domácí práce, koláčky, jako byste právě vytáhli z trouby. Díky důvtipně řešenému balení doslova (jen ten ohřev pravděpodobně není v možnostech kartonové trouby).

 

 

Kvalitně nebo zadarmo! Hřměli dříve přisluhovači marketingu v ulicích, aby patřičně zdramatizovali nabídku. Festina umí dramatizovat elegantněji, kdy je prezentovaná voděodolnost skutečně podávána jako důkaz místo slibů.

 

 

Med se u nás typicky prodává v zaměnitelných zavařovačkách, přitom klasická výstavba úlu si přímo říká o odpovídající zpracování obalu, jehož součástí je i praktický naběrák na med, který po použití zase jednoduše zašroubujete zpátky.

Herec z Brna a Thálie

Psal se rok 2004, když nás PhDr. Anna Šachrová vzala s celou 3.EZV do divadla. Nebylo to poprvé, Prodanou nevěstu, Maryšu, atd. už jsme absolvovali všichni. Ale až v tento moment jsem objevil divadlo a v jistém smyslu i zápal pro divadlo. Ano, byla to My Fair Lady ze Zelňáku. Hra výtečně napsaná, zrežírovaná i zahraná.

 

Betálný pugetárium

  

Jitka Čvančarová byla prostě kouzelná. Vzpomínám, jak jsem se pokoušel vrýt si její jméno u tabule alternací do paměti, abych o ní věděl při dalším divadelním rozletu. Samozřejmě v té době jsem netušil, že se stane hvězdou, kterou nelze přehlédnout (jen za poslední týden jsem rozkliknul čtyři nové zprávy o ní na novinky.cz).

 

Mít piáno, podepřít nohy už je čím....

 

Kromě nebetyčně krásné a okouzlující Jitky jsem si však zapamatoval ještě další klíčové jméno, Martina Havelky, který si svého Jindřicha Hradského patřičně užil a postavu vyšperkoval památnými chvílemi. Jeho skok na židli jsem poté poctivě trénoval. K újmě školního, méně bytného sedacího zařízení. I na něj jsem si dával pozor a stal se pravidelným návštěvníkem divadelních slují.

 

Laurem čelo se skvící, řkaje, lidičky, já to vyhrál!

 

Mám u něj prostě pocit, že ho divadlo skutečně baví, dává do svého výkonu srdce a potlesk je mu hlavní odměnou (v telenovele nebo v reklamě na kloubní výživu se s ním také nesetkáte). Ať už hraje divadelního kritika Mortimera v Jezinkách, bezinkách nebo Nešťastlivce v Lese, je to tam. To něco, co lze nazvat skvělým hereckým výkonem, pro který se aplauduje ve stoje.

 

Svět Thálie přeje tradiční korespondenci

 

Když se mi tak shodou náhod dostal do rukou nominační list na Thálie, dlouho jsem nemusel přemýšlet. Jméno byla nejlepší hra, kterou jsem v minulé sezoně navštívil, tak co bych, u všech sakrů, nenominoval. A nominoval.

Družme se, deskou i kartou

Někde ve skříni mi ještě leží kufr se sadou nejznámějších společenských her od šachů nebo "Člověče, nezlob se" až po českou klasiku "Z pohádky do pohádky". Figurky jsou ještě poctivě vyřezány ze dřeva a celý kufřík po něm krásně voní.

 

Odskočíte-li si na wc, stopa může vychladnout

 

Ne všechny dnešní společenské hry nesou srovnatelnou úroveň kvality s těmito dřívějšími produkty, zato nabídka je nesrovnatelně širší. U nás doma momentálně "frčí" Černé historky, karetní sada s 50 více či méně zapeklitými případy k rozlousknutí.

 

Doba řešení od 2 minut do 1 hodiny

 

Princip je jednoduchý: jeden hráč se obeznámí s příběhem (zadní část karty) a druhý hádá na základě nápovědy (přední část karty), jak se stal určitý příběh zobrazený na kartě. Přitom mu obeznámený hráč může na dotazy odpovídat pouze ano - ne.

 

Byl to případ na tři dýmky

 

Z klasik si určitě někdy zopakuji Dostihy a sázky, které nedávno oslavily výročí. A v současné době vybírám ze dvou finalistů z okruhu detektivních her: klasické Cluedo a The Murder Mystery Mansion. Nebo-li, kdo, kde a kdy zavraždil pana Blacka? Že by profesor Švestka, u kterého se našel hasák od krve? Nebo snad....

 

Jen si zpívej, kamaráde....

 

Do budoucna mám v hledáčku i Bang! (pro 4 a více hráčů ve spoustě variant a českou lokalizací). Strategická přestřelka z divokého západu, kdy má každý hráč jiný úkol dle vylosované postavy (šerif má zlikvidovat všechny zločince a odpadlíky, bandita má zabít šerifa dříve než on jeho, odpadlík chce odkráglovat šerifa a nahradit jej, pomocník pomáhá šerifovi a vyhraje pouze, když vyhraje také šerif,....). Kromě šerifa je přitom totožnost ostatních hráčům neznámá, zda je hodný, zlý nebo ošklivý prozradí až činy....

Listopad sametových slov

Družnost je nezbytnost, globalizace mor. Lidé obecně tíhnou ke sdružování větších skupin, které by pomohly lépe dosáhnout jejich zájmy. Jenže tato aktivita se pojí s nezbytným předpokladem dobrovolnosti. Účastník musí chtít a pokud chce, stává se dobrovolným členem určitého spolku. Spolupráce na bázi Evropy by tak stejně byla nevyhnutelná z vnitřních pohnutek samotných občanů. Oproti tomu globalizace, to je diktát, občanu vzdálený. Třebaže vyšel z dobrého úmyslu, jedná se o selhání na mnoha úrovních.

 

Evropská unie se pokouší sjednotit něco, co sjednotit nelze. Absentuje ona dobrovolnost jedince. Státy už nejsou svrchované na svém území, nesmyslné nařízení ovlivňují tuzemská hospodářství a země ztrácejí monetární politiku i část politiky fiskální. Výsledkem je bezmocný stát v podřízení stejně bezmocné unii, která směřuje od ničeho k ničemu. Miliardy putují na pochybné zahraniční aktivity, zatímco je český poctivý člověk odírán ve své snaze tu žít a pracovat. Když sumarizuji časté námitky (brblání) mých známých:

• Podpora rodin s dětmi je mizivá.
• Péče o důchodce ve stáří směšná vzhledem k částkám, které během své předchozí pracovní aktivity odvedli do státního rozpočtu.
• Podpora studentů neadekvátní životním potřebám.
• Motivace pro zapojení se do pracovního života pro mnohé nedostatečná.
• Sociální zabezpečení nespravedlivé v komparaci vstupů (plateb státu) a výstupů (plateb od státu)
• Zdravotní péče s dvojím zpoplatněním účastníka a omezenou dostupností moderních léčebných metod dle čistě ekonomického kritéria.
• Motivace pro tvorbu pracovních míst kontraproduktivní (sociální, zdravotní a daňové odvody přející rozvoji schwarz systému).

 

Český stát bere hodně a dává málo. Dokud nemá dostatečně zameteno před vlastním prahem, nemá smysl, aby se účastnil projektů, které mu seberou smeták i lopatku. Václav Klaus svého času nabídnul své zkušenosti s dekompozicí předešlého systému centrálně řízené ekonomiky při demontáži Evropské unie. Všem by bylo lépe, pokud by byla jeho nabídka vyslyšena v čas.

A jak si po revoluci polepšili studenti? Jaká je jejich pozice v současnosti? Cílem studia už dávno není vědět. Jedná se o volbu dvou přínosů - navýšení hodnoty na trhu práce nebo pohlazení svého ega. Navýšení hodnoty na trhu práce je velmi polemické. Praxe je hodnocena nad studiem a na školu se při posuzování uchazečů o práci bere stále nižší ohled.

Titul sám o sobě, bez ohledu na kvalitu vzdělávací instituce a přínos oboru tak má dnes hodnotu leda někde na vesnicích, kde panuje předpoklad dob dávno minulých, že nositel jakéhokoliv titulu z jakékoliv školy je chytrý a nese jakýsi potenciál k úspěchu. Pak snaha směřuje k tomu, získat jakýkoliv titul a trh práce se plní absolventy neperspektivních (ale přitom snadných) studií, kteří pak získají post leda stavěný pro středoškoláky, čímž vytlačí z trhu práce středoškoláky, pro něž jsou tyto pozice profilované a cyklus inflace vzdělání se opakuje.

"Pokud si myslíte, že stát nemůže navždycky živit armády darmošlapů, pak bych doporučil „trojkombinaci“ – psychologii nebo sociologii, management a řemeslo. Tragédií téhle země je, že neexistuje kvalitní vzdělání pro toho, kdo se chce zabývat řemeslem. Mladý člověk jde v patnácti letech buď na zcela teoretickou školu, která ho připraví spíš na dráhu profesionálního intelektuála, nebo na „učňák“, kde se mu dostává děsivě podřadného vzdělání a pobytu v prostředí, které je demotivující a často i poškozuje osobnost. Škola, kde by mladého člověka naučili řemeslu, ale vedle toho také myšlení, plánování, vztahy se zákazníky a tak dále a která by dokázala přitáhnout inteligentní studenty – taková škola prostě není. Bez ohledu na to, jak velké školné jste ochotni zaplatit. Nejlepší doporučení je tedy dohnat to nějakou kombinací více škol." - Petr Hampl

Vzdělání tak člověka příliš neposune, dokud bude v centru zájmu ego, povrchnost a poroste nabídka neperspektivních oborů od určitých škol. Nezbývá, než být vysoce proaktivní a navyšovat své schopnosti, jak se dá, praxí a kombinacemi škol i oborů. Titul sám schopného člověka nedělá a znám spoustu nositelů výučních listů, kteří toho mají "v kebuli" víc než kdejaký ing., mgr., a spol. Moderní student musí být stratég. Slovy doc. Františka Bartese:

Každý člověk v míře svého pochopení pracuje pro sebe a své zájmy.
Každý člověk v míře svého nepochopení pracuje pro toho, kdo ví a chápe víc než on.

Óda na kachnu s postduck formula

Kachna je fixní bod v čase i prostoru. Nastane slovutný 11. listopad a mám na stole svou oblíbenou kachnu (stejně jako 20. srpna, 25. prosince, Velikonoce, atd.). Po všem, co jsem ochutnal se stále nachází na první příčce mého chuťového žebříčku. Ani ta husa ji nepřekonala. Kdybych se někdy ocitnul nedopatřením v cele smrti, mám jasno o posledním jídle (a všechny bych proklel, pokud by mi je servírovali se zelím a narušili tak tu symfonii chuti).

 

Óda na kachnu

 

Nabízí se otázka, jak kultivovaně přečkat ty dny, kdy kachna prostě není, chce to něco lehčího nebo dokonce, když si z nějakého důvodu musím něco připravit osobně (trčím někde sám, v hotelu už se jídlo nepodává, do restaurace se mi nechce a KFC znám nazpaměť).

 

Pro takové případy využívám nabídky Gran Moravia. Nejedná se o reklamu (nikdo mi nezaplatil), ale ze své zkušenosti mám opravdu pocit, že nabízejí kvalitu za rozumnou cenu. Navíc se řídí osobním přístupem k zákazníkovi, takže mě už na dálku zdraví s nabídkou toho nejstaršího sýru, co právě mají (při své první návštěvě jsem na plný obchod zahlásil, že chci "ten nejstarší, nejtrouchnivější sýr, co tam mají, a taky jeden nejodporněji smrdutý pro manželku", a oni si mě zapamatovali :-)

 

 

Materiálový vstup

 

Jejich sýr je opravdu tvrdý, drobivý a výrazný, prosciutto jemný a chuťově hutný,.... A kromě toho využívám i nabídky polotovarů, kdy mixuji různé kombinace. A dnes vám představím svou nejjednodušší a přitom nejchutnější kombinaci. Potřebujete koupit pouze dvě věci:

- Sugo Ai Funghi (houbová omáčka)
- Tortellini al Prosciutto Crudo (těstoviny plněné pršutem)

 

                                                              Produktový výstup

 

Doba přípravy zhruba 10 minut a ve výsledku 2 porce. Efektivnost se tak nachází i v poměru doby přípravy a doby konzumace. Těstoviny povaříte ve vodě dle návodu (jednoduše majznout do hrnce s horkou vodou) a zároveň ohřejete houbovou omáčku s přidáním pravé smetany (alternativně mléka). Těstoviny necháte okapat, nandáte na talíř a přelijete omáčkou. Hotovo a ready pro konzumaci.

Král Lear - 70 %

Klasika. Kdo Krále Leara nezná, jednou ho znát určitě bude (stejně jako Hamleta či Macbetha). Městské divadlo ke hře přistoupilo s respektem, který přímo vyjádřil sám Stanislav Moša ve svém úvodním slovu. Přece jen Král Lear platí za jednu z nejlepších tragédií mistra a její adaptací si na sebe chtě nechtě každý soubor plete bič. Spousta textu ve verších, vyhrocených emocí a náročného vývoje psychologie postav. MDB však z této výzvy vyšlo se ctí.

 

Všechno krásně šlape a zapadá do sebe s pocitem pevné ruky režiséra, který přesně věděl, co chce. A nechtěl toho málo. Nic není zjednodušeno, okleštěno, ale zobrazeno bez skrupulí a naturálně. Duše i těla postav jsou mrzačena zákeřnými úklady a není, kdo by zůstal ušetřen.

 

Herecké výkony jsou velmi vyrovnané a přesně zapadají do propracovaného soukolí hry. Největší potlesk (ve stoje) patřil Bolku Polívkovi a Petru Štěpánovi. Právem. Polívka nechal svou auru klauna v šatně a podal přesvědčivý dramatický výkon. Sice si mohl odpustit / mohly mu být odpuštěny některé až mimovské kreace, ale holt starého klauna.... Je však uvěřitelný jako arogantní panovník i jako pomýlený blázen, který ztrácí vlastní vinnou vše a spílá i bouři. Štěpán se pak opřel do své úlohy, kdy je Vévoda z Kentu skutečně tím, pro koho je čest, pravda a upřímnost nade vše. Ať už v šatu vévody nebo pod kápí tuláka.

 

Vévoda z Albany (Viktor Skála) a Vévoda z Glostru (Zdeněk Junák) se vyrovnávají se svou pozicí přisluhovačů žen, které získaly moc, jenž jim nikdy neměla být svěřena do rukou. Nejdříve bezmocně plní svou úlohu v temných úkladech proti bývalému králi, ke kterému však zachovali svou náklonost a respekt až k očistnému vzepření se, které však nese svoje důsledky, srovnatelné s podepsáním ortelu smrti. Život zde s postavami nakládá opravdu krutě a nikdo nemá nic jisté.

 

Goneril a Regan jsou v podání Pavly Vitázkové a Ivany Vaňkové skutečně opovrženíhodné zrůdy, kterým divák nemůže než přát jejich nevyhnutelný osud. Stejně jako přehnaně ambicióznímu levobočkovi Glostra Edmundovi (Jakub Zedníček) nebo zbaběle podvratnému sluhovi Oswaldovi (Aleš Slanina).

 

Jednoznačně vydařená je scéna, která dokresluje atmosféru časů dávno minulých a přitom umožňuje snadnou a přehlednou změnu prostředí. Zároveň se není třeba obávat o uši, častý nešvar hudební scény v podobě přepálení hlasitosti jako u Ostrova pokladů nebo Pískání po větru se tentokrát nekoná.

 

Pokud bych měl k něčemu výtky, pak by se většinou jednalo víceméně o marginálie, ale i ty mohou mít značný podíl na výsledném dojmu. U kostýmů se nabízel větší prostor pro "vyřádění" výtvarníků směrem k regulérní kostýmní tragédii (tu už aby dnes člověk na divadelních prknech pohledal, ano, i sám král Lear nosí rifle) a Michal Isteník by mohl být méně podbízivý se snahou o "aktualizované" podání humoru.

 

Jedná se o hru, která si zaslouží úspěch. Jestli se bude jednat o trhák napříč věkovým spektrem, však těžko říci. Šlo o hru s dosud nejvyšším věkovým průměrem návštěvníků, co jsem absolvoval (a že mám se svou frekvencí 1 - 2 x měsíčně do divadla s čím srovnávat). Shakespeare zřejmě dnešní mladé neoslovuje. Inu, však ten čas přijde. Je to i díky zdařilým adaptacím jako je tato, které pomáhají udržovat Shakespeara stále naživu.

Doctor Who and Beyond

52 let a stále se vysílá! To je aspoň seriál. Koncept sám o sobě nesmrtelnost zajišťuje - Doctor, cestovatel prostorem a časem (telefonní budkou), který zachraňuje různé rasy, nakopává prdel Dálekům, Plačícím andělům,.... a v případě nouze regeneruje (aby se dobře zdůvodnila nezbytná změna herce).

 

Doctor se mění, budka zůstává, k dnešku už 12 (13)

 

Waxwork, Back to the Future, Sliders pracovali s podobným konceptem, ale Doctor disponuje nejvíce komplexní mytologií, která žel není ve všech etapách konzistentní, ale... 52 let = spousta scénáristů i herců.

 

4th: krycí jméno - Šála

 

Kdo seriál zná, určitě si našel svého oblíbeného Doctora. V souladu s rozlišením seriálu na dvě etapy classic (1963 - 1989) a renewed (2005 - 20xx) mám osobně oblíbence rovnou dva, ze kterých bych těžko určil finalisty. Každý je jiný, ale mám je spojené s tím, co si vybavím, když se řekne Doctor. Tom Baker (4th Doctor) a David Tennant (10th Doctor), alias představitelé zlaté éry seriálu:

 

• 1974 - 1981: Season 12 - 18 (classic).
• 2005 - 2010: Season 1 - 4 (renewed) - s čestnou zmínkou Christophera Eclestona (9th Doctor), který umožnil svým čerstvým pojetím postavy znovu nakopnutí celého fenoménu.

Stručná historie času s Motýlkem a Keckou

 

Představitel je však jen částí úspěchu. Paradoxně zde nejde ani tak o režiséra jako o scénáristy, který vystupuje jako show-runner. Čtvrtý Doctor tak zprvu pod vedením Roberta Holmese prožíval dobrodružství ve stylu gotického horroru, aby následně směřoval v souladu s náturou Douglasa Adamse (ano, toho Adamse ala Stopařův průvodce po galaxii) více k humornému sci-fi (a rekordu 16,1 milionu diváků v UK). A ve své poslední, sedmé, sérii pak okusil s Christopherem Bidmeadem temnější, entropickou atmosféru plnou zmaru a nevyhnutelného konce.

 

10th: 13,31 milionu diváků v UK, to jde

 

Desátý Doctor prožil celé své období pod pevnou rukou Russella T Daviese, který udělal něco nevídaného - úspěšně polidštil toho dříve odtažitého mimozemšťana se dvěma srdci, která nově tloukla i pro svou společnici Rose v regulerní romanci. Být Doctorem najednou není bžunda, ale hořký úděl, kdy ztrácíte pod tíhou věčnosti své blízké a máte jedinou jistotu - budete osamělí.

 

Jenže co když "Váš" Doctor zregeneruje a seriál se tak více či méně promění směrem k jiné éře? Toma Bakera vystřídal Peter Davison a z neposedného, výstředního šílence se stal uhlazený rozvaha. Davida Tennanta vystřídal Matt Smith a z energického, někdy nerudného dětiny se stal starý teenager. Ale co když chcete pokračovat se svým Doctorem? Navíc v případě, kdy nadcházející série už jednoduše stojí za prd (zdravím Stevena Moffata) a vy chcete znovu vstoupit do časů, kdy to stálo za to.

 

Od Robota až k  Death and the Queen = 41 let

 

Možnosti jsou široké. Lze sáhnout k literatuře faktu, comicsům, knižním příběhům nebo audio příběhům. Audio příběhy jsou ve světě DW obzvláště bohaté, a to zejména díky Big Finish a snaze využívat herce ze seriálu. S Davidem Tennantem ve své roli se tak bylo možné setkat v příbězích:

 

• The Stone Rose
• The Feast of the Drowned
• The Ressurection Casket
• Pest Control
• The Day of the Troll
• The Last Voyage
• Dead Air

A letos v říjnu Big Finish velkolepě ohlásil....

 

U Tennanta v audiopříbězích ovšem platí předpoklad vynikající úrovně angličtiny, protože s hereckým projevem jde někdy na úkor perfektní srozumitelnosti a skotský přízvuk taky jen tak nezapře. Zato Toma Bakera se není třeba obávat, se svou jedinečnou dikcí má vynikající úroveň srozumitelnosti i pro sváteční angličtináře. V příštím roce nás navíc čekají novinky se Čtvrtým (vydání do března 2016) i Desátým Doctorem (květen 2016):

 

• 4th: Tom Baker + Lalla Ward jako Romana
• Wave of Destruction
• The Labyrinth of Buda Castle
• The Paradox Planet
• 10th: David Tennant + Catherine Tate jako Donna
• Technophobia
• Time Reaver
• Death and the Queen

Když audio, tak není nad full cast

 

Nejlepší zdroj informací ze zákulisí představuje jednoznačně The Writer´s Tale (nenechte se odradit 704 stranami, tahle bichle rozhodně není hubená modelka). Davies zároveň nechává nahlédnout do procesu své tvorby a některé události v seriálu tak nabývají nový rozměr. The Inside Story má širší rozsah na jednotlivé zaměření (masky, kostýmy, efekty, atd.) a The Time Travelers´s Almanac zobrazuje chronologicky časovou linii událostí v rámci 1 - 4 série.

 

Především Wrister´s Tale budí v knihovničce respekt

 

V oblasti knih už se může člověk lehce spálit, protože na trhu se jich nachází skutečně hodně a úroveň některých je nevalná. Za sebe můžu doporučit zejména dvě, a to "Beautiful Chaos" od Garyho Russella (s návazností na čtvrtou sérii, před epizodu 4x11 Turn Left i po  4x13 Journey Ends) a "Prisoner of the Daleks" od Trevora Baxendalea.

 

Nevíte co pod stromeček?

 

U comicsů se vyplatí investovat zejména do omnibusů, které se na amazonu pohybují ve výhodných cenových relací. K "The Crimson Hand" dokonce napsal předmluvu sám Russell T Davies. A Omnibus 1 od IDW Publishing obsahuje vynikající story "Forgotten" (malý spoiler: 1 - 10, muzeum, 10.5).

 

Kupodivu mi přišel menší formát praktičtější

 

Merchandising je v tomto případě věcí příjemnou s neustálým rozšiřováním a budováním dobře známého vesmíru. V rámci seriálu jedna éra nahrazuje jinou, ale současná multimedialita umožňuje, že příběh nikdy skončit nemusí.

Spectre

Za časů mého dětství byl Bond jedním z mála všeobecně dostupných blockbusterových artiklů. Nejradši jsem měl kombo "Spy Who Loved Me" a "Moonraker" s Rogerem Moorem, "Living Daylights" a "Licence to Kill" s Timothy Daltonem. Klidně si je pustím i dnes. Po Daltonovi už mě Bond začal víceméně míjet a s Danielem Craigem přišla řekněme až ignorace. Prostě už jsem nevěděl, co by mi mohl Bond nabídnout. U Spectre jsem se rozhodnul dát novodobému Bondovi šanci (následující text obsahuje spoilery).

 

V půli partie se přiznal, že neví, jak se to hraje.

 

Řemeslně není co vytknout. Technická stránka je jednoznačně skvělá a úvodní intro efektně ukazuje, čeho je dnes profesionální filmový štáb schopný, když má dostatek peněz. Jenže forma není vše a zde se nachází hlavní kámen úrazu - příběh. Ten je jednoduchý a už stokrát variovaný. Asi něco jako z 18. série fantazy seriálu - na scéně se objevuje všehoschopná organizace, která stojí úplně za vším a představuje to největší zlo ze všech. A navíc její vůdce je hrdinův bratr (nevlastní)! Ha!

 

Na žárovkách dokázalo Spectre ušetřit majlant.

 

I z tak vágního materiálu se však dá vytvořit dobrý film. Sam Mendes, Ralph Fiennes, Christoph Waltz, Ben Whishaw a další s více než 200 milionovým rozpočtem toho měli být zárukou. První potíž je ovšem samotný Bond. Pryč jsou časy nezdolného Conneryho i humorně nadsazeného Pierce Brosnana nebo Rogera Moorea, který likvidoval padouchy pod vodou i ve vesmíru levou zadní a ještě při tom stihnul sbalit všechno, co mělo nohy a prsa. Pryč jsou časy neohroženého Timothy Daltona, který se urputně vrhal do akce a se svou shakespearovskou průpravou osobitě uhrál vše ve stylu od Indiana Jonese až po drsný thriller. Daniel Craig je spíše Terminátor než Bond. Stroj na zabíjení s kamenným výrazem, u kterého zoufale absentuje nějaký osobní přínos nebo dojem. Kdyby se role místo Craiga chopil třeba Marek Vašut, nic by se nestalo.

 

Tenhle je můj, jeď si třeba šalinou!

 

Oproti Bondovi jsou paradoxně značně barvitější a životaschopnější ostatní postavy. Mnohem více, než co zase Bond vyvede, mě zajímalo jak M (Ralph Fiennes) ustojí pletichy C (Andrew Scott variující svého Moriartyho ze Sherlocka) na zrušení MI6. Jak se vyrovná Q (Ben Whishaw) se svou nelehkou rolí spojky mezi opozitními zájmy M ("doma budeš, Bonde!") a Bonda ("nebudu a nebudu....") a jak vůbec pracuje MI6.

 

Největší problém se ovšem nachází na úrovni Bond - Blofeld. Ten Blofeld, který je Bondovým nejikoničtějším záporákem s oblibou u sak se stojáčkem a bílých koček (ať už ho hrál Donald Pleasence, Terry Savalas nebo měl hrát Jan Werich). Ve světě Spectre je to ten největší arcipadouch  ze všech, všichni dosavadní padouši Bondovek byli pouze jeho podřízení a navíc je to Bondův bratr! Jenže ono je to všechno podáno prostě jako fakt. Žádné šokující odhalení nebo emoce. Stále jen zavilá Craigova tvář. Nijak se nepracuje s potenciálem, který se nabízí. Oba se od začátku chtějí vzájemně zabít a jejich rodinná vazba je odbita pár větami, aniž by se kdokoliv podivil nebo užasl. Ani samotné Spectre na tom nic nemění. Christoph Waltz, který si uděl kariéru (a dva Oscary) na záporácích prostě dostal záporáka, u kterého nemá co hrát.

 

Prostě zastřelit? Nuda! Však já něco vymyslím....

 

A raději nebudu rozebírat logiku, protože na tu scénáristé rezignovali úplně (půjdu třeba do toho baráku a ono to něco vyřeší - jé, tady je zrovna padouchův poskok, bum ho a mám informaci), (vlastně pořádně nevím, co dělám, riskuju kariéru mých jediných známých Q, Moneypenny a je mi to celkem fuk, jsem Bond, můžu si dělat, co chci), (Bonda hned nezabiju, budu ho složitě mučit - jé, on se z toho dostal a já mám teď přes půl ksichtu hnusnou jizvu, no nic, nastražím další vele-složitou past v centru Londýna, plnou provázků, po zdi vylepím fotky Bondových známých, dám tam bomby s velkorysým tří minutovým limitem na útěk a - jé, on se z toho znovu dostal a moje noha....).

 

Mám pocit, že to opravdu nebyl vlak do Londýna.

 

Inu, Spectre je rozporuplné a rozpolcené. Najdou se klady (forma, některé životaschopné postavy,...) i zápory (příběh, logika, stopáž,...). Na filmovou sérii s takovými ambicemi (veřejně prezentovanými) a potenciálem je těch záporů však až příliš.

 

Nejlepší "Bondovkou" za mnoho let je podle mého názoru Kingsman. Vzal většinu toho dobrého, co ty staré filmy nabízely a smíchal to s moderními ingrediencemi. Oproti tomu regulerní Bond se potácí v bludném kruhu. Jakoby nevěděl, čím chce být. Zda pohádkou pro dospělé, syrovým špionským dramatem, artovým filmem, celovečerním product placementem nebo jednou z nekonečných sérií pro všechny. Pokud rok 2015 přinesl filmovému světu nějaké zásadní sdělení, pak zní: Bond je mrtev, ať žije Harry Hart!