Multidimenzionální Davies

John Rhys-Davies je kádr. Cesta do neznáma, Voskové muzeum, Indiana Jones, Pán prstenů... Ve Sliders je jeho prof. Maximillian P. Arturo prototypem do svého oboru zaníceného vědce, který se ovšem rád dává na odiv publiku a ve své pompéznosti je někdy až groteskní. Zkrátka výtečná a barvitá postava.

 

Když jsem tak připravoval svůj projev o "Mostu Einsteina, Rosena a Podalskyho", čerpal jsem z Arturova ztvárnění, využil doslova vybrané pasáže z epizody druhé série "Post Traumatic Slide Syndrome" a úspěšně přesvědčil univerzitní posluchače o své nepřekonatelné erudovanosti a nadřazenosti v oboru kosmologie a ontologie (o kterém jinak vím zbla). Avšak z aktuálního rozhovoru vyplývá, že zájem o vědu a paralelní vesmíry samotné není u Daviese pouze součástí bravurní herecké práce:

Is it important to you to play admirable characters? You’ve said that your aim with the Professor Arturo on Sliders was to glorify intellectual pursuit.

 

What I was trying to do in Sliders was to say, look, of all the passions that you can experience in life, do not neglect the one that we seem to be most shy about: intellectual passion. And it cripples our children if they do not see that some people are so delighted with ideas, are so delighted in trying to find the truth that they can advance an argument and be delighted when the counter-argument is better than theirs!

Which explains that copy of New Scientist sat on the table in front of you.

 

I’ve read New Scientist virtually since it first came out, I think in 56 or 57 when I was a little boy. I can’t say I’ve read every issue, because I travel around the world so much that sometimes I miss subscriptions but I get it wherever and whenever I can.

 

It’s an interesting combination, the high fantasy films and TV you’ve been a part of, and the scientific mind. Science led to destruction in The Shannara Chronicles, it’s been replaced by magic. What do you make of the collision between those two elements?

 

I count myself a rationalist and a sceptic—and yet I’m pilloried for having voiced a documentary on Creationism. The first thing I would say is that an actor’s job is to do the work that he offers and accepts. Last year, I had the privilege of working with the Nova Scotia Symphony Orchestra, this does not make me a classical musician. I had the opportunity to work with a marvellous heavy metal band called Metal Acapella, this [voice rising] does not make me a rock and roll musician.

You don’t espouse the views of the roles you take, you’re saying?

 

Of course you don’t, but what I do espouse is a willingness to look at the universe in a different way. I’m innumerate and my degree is not in the sciences, but it seems to be that there is a real irreconcilability between the Einsteinian macro universe and the quantum universe. There’s a dissatisfaction bubbling there that people like Max Tegmark and Roger Penrose and David Deutsch and a number of others are trying to address. They would be horrified to hear me put their views in this way, and I’m not, but the sense of what I’m getting is ‘look, the way we’re looking at the universe is wrong’.

 

We live in what, an eleven to twenty-five or twenty-six dimensional universe, we perceive four of those dimensions. We live in a universe where, in our galaxy, the Milky Way, there are between one hundred and four hundred billion stars. There are between one hundred and four hundred billion galaxies in our universe. The number of universes, if we accept the multi-universe concept, used to be one to the five hundredth power, that’s a number bigger than all the atoms in our universe. The new number of possible alternative universes seems to be something of the order of one to the thousandth to the ten thousandth power. Once you get into big numbers like that, not only is anything possible, actually, it’s probable!

 

 

I can see now why you had difficulty on Sliders!

 

[Laughs. Heartily]

 

It’s seems obvious talking to you, why the wasted potential of a series like that and the direction it was taken in didn’t sit right.

 

[Sighs] When you’ve got three neutron stars entering the solar system, you have to say, ‘You do understand what a neutron star is? It is immensely dense.’ ‘Yeah, but you could have clusters, we’ve checked with the scientists’, ‘Yes [voice rising] when they’re talking about a cluster, they’re saying that within a hundred million lightyear range, there might be three of them! They’re not saying you can get them in the same… DO YOU UNDERSTAND just what even a slightly massive object would be entering our solar system? End of it all.
  

I have to ask. Indiana Jones 5 is coming, I understand that you turned down a Sallah cameo in Indiana Jones 4?

 

Yes, there wasn’t enough to do. They were going to green-screen it, I was going to walk in, sit down, clap, and they were going to cut it into the wedding scene. I think the character is worth more than that. He’s a great character. Every time I see Spielberg, I say to him, ‘Steven – the really successful films are the first and the third, but there seems to be something missing from two and four… I wonder what it is?’ And he laughs! Of course, I would like to do another one – he’s a great character – but I’d have him do something meaningful.

 

As an actor, do you feel the trend for reboots and bringing franchises back was a good thing because it meant more work from jobs you might have thought were over?

 

What it is is a general failure of the creative imagination. The desire to make a remake of something that was successful is a cheap way of going about things. It’s almost borrowed valour, in its own way. I’ve worked with real creative people, and the difference between hacks who just want to try and remake the same old thing and real inventive filmmakers and writers is the difference between working with zombies and working with real people. I hate it, but my job’s to survive.

Read more: http://www.denofgeek.com/tv/john-rhys-davies/39057/john-rhys-davies-interview-the-shannara-chronicles#ixzz44Ta9GRTg

Demi Lovato je sexy!

Kdo je podle mě nejatraktivnější mrdna? Demi Lovato!

 

Každoročně se vyhlašují po celém světě jakési miss a vždy jsou to vychrtlé rachotiny, které postrádají jakoukoliv jiskru a šmrnc (snad až na Ivanu Christovou). Pokud je cílem vyjádřit obecná kritéria přitažlivosti, pak evidentně neladím s většinovým vkusem.

 

Co je to vlastně přitažlivost? Velmi specifická kategorie, kterou lze definovat fishismem "atraktivita je známka mrdatelnosti" (ala Ally Mcbeal). Fish si našel svou Metlu, poněkud odkvétající bývalou vamp, ale ten její podbradek, povislá kůže na krku, to byl hlavní rajc (pro Fishe). A právě ten je vstupním východiskem, krátkodobé povahy, nebo-li:

 

Jo, ten je rajcovní, na toho bych se vrhla.

Jo, ta je rajcovní, na tu bych se vrhnul.
 

 

Krátkodobé aspekty jsou tak předpokladem dlouhodobé katarze. Pokud absentuje prvotní impuls, pak nelze zakládat navazující selekci, avšak zároveň naplnění krátkodobých východisek automaticky nepředjímá přechod do navazující kategorie, dlouhodobého charakteru:

 

Jo, vedle tohohle bych se mohla každej den probouzet.

Jo, vedle týhle bych se moh každej den probouzet.

Krátkodobý užitek ze vztahu tak není roven dlouhodobému užitku ze vztahu. Pokud někdo někoho nerajcuje a stejně je s ním ve vztahu (není naplněn vstupní, krátkodobý předpoklad), pak se nezbytně jedná o rozum a o odstrašující případ (ano, jsem romantik), protože rozum do těhle záležitostí nepatří.

 

Vzhledem k povaze výběru je tak třeba vyřadit z potenciálních kandidátek přítelkyně / manželky, protože předmětem hodnocení není komplexní osoba, ale pouze vnější konstituce (a jinak by také jistá Lucie všechny převálcovala). Zároveň je nezbytný globální dosah, protože v ČR v tomto ohledu jednoznačně vládne Jitka Čvančarová a nikdo jiný se jí nepřibližuje.

 

A proto... Kdo je podle mě nejatraktivnější mrdna? Demi Lovato!

Fuck you, soft!

Windows jsou asi jako tržní mechanismus. Není to ideální řešení, ale nejlepší dosud známé (zastánci Linuxu ať si bouchnou pěstí do stolu, ale rozšířenost a programová podpora toho či onoho systému je také jedním z rozhodujících kritérií). Windows se zkrátka čas od času absolutně zhroutí, někdy i, zdá se, definitivně.

Řešení je jednoduché a osvědčené - přeinstalovat. Pokud máte běžnou sestavu hardware. Jenže v případě koncetrované výstavby mikro-pc stanic je třeba takový zákrok provádět s dispozicí ovladačů, protože pc nemá oproti tradičním skříňovým sestavám vlastní periferie, takže dvd prostě nemáte kam vložit a i usb rozbočovač je řešen externě - pročež také vyžaduje ovladače. Tudíž výhoda, že Vaše pc je "větší uvnitř" je vykoupena tím, že je zároveň "menší zvenku".

 

Nuže, co v takové situaci dělat? Tedy v případě, kdy z různých důvodů originální ovladače nemáte? A ještě k tomu jste zašantročili i fyzické médium s Windows a doprovodnými doklady, bez něhož Vám servis žádné pc nevezme? První krok je zcela zřejmý - musíte disponovat doloženým vlastnictvím Windows.

Koupit Windows podruhé? Ha! V tomto ohledu nabízí nákladovou optimalizaci paradoxně jinak proklínaná Evropská unie, konkrétně pak zákon Právní ochrana počítačových programů - uvádění licencí k počítačovým programům - Směrnice 2009-24-ES - Článek 4 odst. 2 a čl. 5 odst. 1 - vyčerpání práva na rozšiřování. Zatímco v USA tak nelze přeprodávat už využité softwarové licence, v Evropě je tato možnost zcela k dispozici. A již jednou využité, ale dále nevyužívané licence tak mohou být dále prodány. Software se přitom neopotřebovává, takže můžete mít nový produkt za výrazně nižší cenu.

A druhý krok? Extrahovat z pc všechna cenná data. K tomu se mi osvědčily externí disky Western Digital, které můžete "píchnout" prakticky do čehokoliv. Po šesti letech užívání se mi ještě nestalo, že by je některé zařízení odmítlo. Dokud nedosáhnou cloudové technologie znatelně vyšší úrovně (zejména z hlediska kapacity), pak se jedná o dosud nejschůdnější řešení ukládání dat.

Pak už je vše připraveno pro reinstalaci, ovladače zajistí multiobsažná řešení (uložená na nosiči cd, dvd nebo zmíněných externích disků), dostupná v řadě e-shopů a pokud ne, pak už není problém kontaktovat servis nebo si pokutit sám.

Indiana Jones

1-4-9-8-9, je to oficiální - 19. července 2019 startuje pátý Indiana Jones v kinech a přípravy jsou momentálně v plném proudu. Žádný reboot, spin-off, restart, remake a další podobné zhůvěřilosti, kterých jsou dnešní kina plné, ale regulérní pokračování s původním osazenstvem. Co začalo jako téměř improvizovaný filmařský pokus se proměnilo v jednu z nejocenovanějších filmových kvadrilogií.

 

A kam se vlastně ti mladí nadšenci do filmu dopracovali? Spielberg se stal režisérskou legendou, která netočí špatné filmy a leští si několik Oscarů na poličce. Ford se stal nejvýdělečnější filmovou hvězdou, na kterou se chodí, i kdyby měl předčítat telefonní seznam.

Specifickou kategorii představuje George Lucas, duchovní otec Indyho. Je zcela jistě vizionářem a poznamenal moderní kulturu více, než kdokoliv jiný, ale jeho vliv je polemický. Byl to právě Lucas, kdo trval na temnějším pojetí Chrámu zkázy a prosadil mimozemšťany do Království křišťálové lebky. Zatímco byl to právě Spielberg, kdo si prosadil otcovské téma do Poslední křížové výpravy a odlehčenější pojetí Dobyvatelů ztracené archy. Absence Lucase tak nemusí být slabinou.
 

A vlastně na tomhle písečku moc jiných hráčů nekope. Strážci galaxie uspěly proto, že podobným způsobem vytěžily původně brakový žánr. Dnešní situace je ovšem diametrálně odlišná. V roce 1981 citoval Spielberg stařičké filmy ze třicátých let, které všechny převálcoval svými Dobyvateli ztracené archy takovým způsobem, že vytvořil etalon žánru, který se sám stal sám předmětem citací. Dnešní filmaři tak paradoxně odkazují na Spielberga a inspirační vzory upadly v zapomnění.

Svět je zaplněn spoustou parafrází (Mumie, Tomb Raider, Cesta do středu Země...), které však nerozvíjejí původní myšlenku. Ač je Království křišťálové lebky vydařené stejně jako jeho předchůdci, vyskytlo se více užaslých negativistů, kteří se nemohli smířit s dalším vývojem, protože si prostě zvykly na dané zákonitosti a navyklí schématické produkci továrny na sny chtěli jen další variaci na Indyho, nikoliv další poctu / parodii původního brakového žánru (proto jsou nové Star Wars tolik úspěšné, konzervativním fanouškům přinášejí pouhou retro-variaci a nic nového, není se tak čemu divit, že se Lucasovi sedmá epizoda nelíbí).
 

Nejen, že dnešní návštěvníci kina neznají kinematografii třicátých let, oni neznají ani kinematografii let osmdesátých. Parodický nadhled nad žánrem tak disponuje nutně odlišným vnímáním, až si dnešní teenageři můžou říct, jací ujetí dědci tohle mohli natočit. Stačí si jen vybavit padouchy. Nacisti prahnoucí po nekonečné moci, šaman ovládající otroky mystickou silou, milionář toužící po nesmrtelnosti, ukrajinská čarodějka překračující práh poznání..., padouchové nabírají na ulítlosti, jaký pak bude asi ten pětkový?
 

Právě v tomto ohledu jde Indy vítaným směrem proti proudu. Dnešní "zábavná větev" kultury už kupodivu není dominantně zábavnou. Nolanofilie poničila mnoho žánrů od komixů a vlastně až po Bondovky, kdy se vše slévá do jednoho univerzálního žánru, který nevyužívá své typické propriety. Ze světa tak prakticky zmizel Indyho tatík, kdy je současný Bond tak vzdálený původnímu Conneryho pojetí, jak nejvíce může (a naopak Kingsman tak nejbližší Conneryho pojetí, jak nejvíce může).
  

Z filmařské branže se v mnoha případech stalo pouhé řemeslo vycházející z kalkulu, kde schází radost z tvorby, kterou nahrazuje domnělá sofistikovanost pro pozéry (kdo ostatně může brát vážně výroky formátu "realistické pojetí Batman/Superman"). Chybí filmy prostoupené nadšením, motivující další nástupce, aby se chopili kamery a šli do toho. Abych chňapl pár dobrovolníků, jednu šikovnou maskérku, barel umělé krve a vydal se do lesa zrealizovat svůj groteskně horrorový flák John Rosen vs. Armáda mrtvých.

 

Indiana Jones je v jistém smyslu ptákovina se stereotypními padouchy, šťastnými náhodami a nadsazenou akcí. On ale taky ničím jiným být nechtěl a dovoluje si tak využívat širokou škálu žánrových možností, kterých se mnozí nynější tvůrci kontraproduktivně zříkají. Pokud se tak vydá zase novým směrem a rozvíří kontroverzi, bude to dobře.

Leoš aneb tvá nejvěrnější

Ze svých zkušeností s tuzemskou kulturou jsem schopen přijmout dva závěry, jeden pozitivní a druhý negativní, jak už to tak bývá. Česká divadelní produkce je na vysoké úrovni a srovnatelná se zahraničím. Česká filmová produkce je na velmi nízké úrovni a nesrovnatelná se zahraničím. Navštívit český film bych mohl doporučit leda ze škodolibosti, zatímco návštěvu divadla s čistým svědomím.

 

Náhoda tomu dala, že chvíli po Jakubovi a jeho pánovi se budou Brňané moci seznámit s další významnou brněnskou osobností, Janáčkem. V divadle Husa na Provázku se bude v termínech pátek 29. dubna a sobota 30. dubna konat obnovená premiéra. Martin Havelka v hlavní roli je zárukou kvality a dále už z rozhovoru pro Divadelní noviny...:

Martin Havelka hraje starého Mistra a tvoří těžiště Morávkova složitě komponovaného kusu. Havelka vytvořil pozoruhodnou roli na scéně divadla, kde jako elév začínal a kam se přes neméně zajímavé vlastní herecké putování po třech zcela rozdílných brněnských divadlech takto na skok vrátil.
 

Občas míváte až tři desítky představení do měsíce. To je docela drsné…

Někdy se to tak sejde, ale nebývá to pravidlem. Bývaly dokonce časy, kdy jsem si ještě po představení vydělával jako řidič pro firmu Drink and Drive a třeba odvážel s autem zákazníka, který mne ten večer viděl na jevišti. Nevěřil vlastním očím a myslel, že to je nějaký můj milionářský rozmar. Vydával jsem se tedy často za svého bratra.

Vaši nejmenovaní slavní kolegové z Divadla na provázku ale donekonečna propagují medikamenty na klouby nebo jistého telefonního operátora. A zjevně jim nevadí jistá inflace jejich herecké značky…

Já se narodil jako frajer a s tím se dost blbě žije. Odmítám to jenom z čisté frajeřiny. Uvědomění si herecké ceny je často i posílením vlastního sebevědomí. Volali mi ze seriálu Ulice ohledně angažmá, já jim řekl, že jsem byl v ulicích naposledy v roce 1989 a že mi to stačí.

Co jste se tedy za pětatřicet let u divadla o herectví dozvěděl a co pro vás dnes znamená?

Na to lze odpovědět mnoha způsoby. Hlavně to není žádné rýžování peněz. Málo herců vydělává velké prachy. Zní to jako klišé, ale herectví je mi skutečně posláním a my jej děláme hlavně pro ten potlesk. Uvědomuju si to pokaždé třeba po představení Sluha dvou pánů, kde hraju hlavní roli. Nejde o žádný překotný kus, představení baví a de facto klouže po povrchu. Lidé posledně začali skandovat a volali: Opakovat! To mi skutečně bylo velkou satisfakcí.

 

Na svých svérázných webových stránkách, při jejichž otevření se ozve indiánský zpěv, máte fotku Petera Scherhaufera. Je to pro vás nejdůležitější režisér, s nímž jste se potkal?

Scherhaufer dokázal herce dovést k pláči a eufórii zároveň svým výkladem, který kolikrát hraničil s potřebou překladatele.  "Pavle, kurvááá, hrej to tak, jakobys právě dostal řád opelichaného lva za výsledky ve fyzice!" Sběratelem jeho režijních připomínek se stal kolega Donutil, který pak začal sbírat kdeco. I naše historky… Když jsem viděl jeho Truffaldina, říkal jsem mu, že si jeden fór půjčím. On si těch mých půjčil pár set. Ale zpět k otázce. Scherhaufer pár týdnů před revolucí dodělal na jedničku VUML. Když začala revoluce, čtrnáct dní se neukázal v divadle. Tehdy se mi zhroutily představy o mých divadelních guru. Ještě později jsem sepsal jakousi petici za spolek pravdomluvných, nu a oni mi potom v roce 1994 neobnovili smlouvu. Prostě jsem rebeloval.

A co Scherhauferovy svérázné pracovní metody? Opravdu se dokázal hrubě utrhnout i na sličné herečky?

Někdy to opravdu přeháněl a vykřikoval tak, že jsme o něho měli starost. Třeba když se na zkoušce urazil a odešel. Ale pak jsme přišli na to, že je to cílené a že v ten den ještě režíruje na dvou místech v Brně.

  

Ve svém nynějším mateřském divadle (MDB) jste se prosadil také v muzikálu. Díky univerzálnosti z Provázku, nebo jste se musel s hudebním divadlem nějak speciálně srovnávat?

Než přišla sprška muzikálů v Brně, stihl jsem přeháňku v Praze – Hair, Evita, Johanka a od svého staršího přítele Spáleného jsem si do budoucna vypůjčil heslo – Já nezpívám, já volám! A od té doby jsou problémy hlasového profesionála tytam. Já nikdy ale nepřemýšlel, že bych se stal muzikálovým hercem, i když jsem za nějaké role byl na tomto poli nominován třeba na cenu Thálie.

Máte tedy s Janáčkem něco společného?

Na Janáčka to přišlo kolem šedesátky a mně zbývá jen pár let - s tím rozdílem, že on uměl noty, a já ne. Artemidin chrám už byl podpálen, takže nevím, co velkého bych mohl udělat já. Snad kandidovat na místo starosty v Radosticích, kde žiju.

Váš výkon mne uhranul. Protože jste starého bělovlasého pána vytvořil jako skutečně živou figuru, jejíž stinnější stránky charakteru ve vašem podání Mistra polidšťují. To byl záměr?

Soudě podle svého života, když se někdo narodí jako frajer, je to těžké. O co těžší je narodit se jako Janáček! Stalo se mi na premiéře, že jsem šel o pauze na záchod. Protože mám v závěru hry rychlý převlek, mám na sobě dvoje kalhoty a já jsem si zavřel poklopec jen u těch druhých, takže kritika vyzdvihla dojemně rozepnutý punt u Janáčka na konci jeho života, kdy škemrá o lásku u své o osmatřicet let mladší partnery. Snad tak neskončím, ale muselo to být krásné. A ta historka mimo jiné svědčí o tom, že s Janáčkem stále nejsem hotový a moje postava je neustále ve zrodu.

 

 

Máte za sebou opravdu velké role. Byl ale Leoš v něčem jedinečný?

Jako Salieri jsem se dozvěděl o své průměrnosti vůči Bohu a jako Janáček o své genialitě, jsem v něm Bohem! Věděl jsem, že Janáček měl abnormálně zesílený svůj pud na ženské a že neuměl komunikovat, a tak se někdy choval jako prase. Vždy jsem chtěl mít tolik bab jako on, a nikdy se mi to nepodařilo. Nu a potom ty historky, že když viděl ve varhanické škole uklízečku ohnutou nad kýblem, šlo vlastně o povel k akci. A také o těžítku ve tvaru ženského rozkroku, na který si poklepával, když komponoval.

Z prosperujícího Městského divadla Brno, kde jste se profiloval jako výrazný sólista, byste se na Provázek nevrátil?

To vše už tu bylo. V Městském divadle jsem spokojený a už bych neměnil. Není sil, a navíc táta Moša je sice krutý a přísný, ale z druhé strany laskavý a prozíravý. Příkladem budiž jen skromné připomenutí jisté situace. Role, která mi byla přidělena, mi dělala velkou vnitřní bolest. Nevěděl jsem, jak z toho pryč. Tak jsem řekl principálovi, že mi doma tečou kohoutky a že to nestíhám… Nazítří přišel instalatér z divadla a všechny kohoutky opravil a výsledkem bylo, že do inscenace mohu naskočit, až budu v pohodě. Nikdy jsem nenaskočil a principálovi za to dík. A tak jsem se stal loajálním členem tohoto spolku, kde snad taky jednoho dne na jevišti skonám.

Zoolander no. 2

V ráji nevegetili pouze Adam s Evou, ale i Steve, o kterém se nemluví a hrstka zasvěcených v čele se Stingem chrání jeho tajemství. Kdo se napije krve ze srdce Stevova potomka, ten bude věčně mladý. A jak to tak vypadá, oním potomkem je Zoolander mladší, kterého zatím stihnul Mugatu pomocí svého ďábelského plánu vykrmit jako pomstu za...

Přepálené gagy, šílený humor, spousta cameí a role si užívající herci. Kultovní Zoolander dostal pokračování, které má šanci stát se stejně kultovní. Derek a Hansel už jsou pro modeling odepsaní a po jisté tragédii, která zabila Zoolanderovu manželku a znetvořila Jeníčkův obličej žijí v ústranní. Do akce se vrací, když začínají za záhadných okolností umírat celebrity, a to vždy s unikátním Derekovým výrazem na tváři.

Znáte takový ten typ filmu. Oscara sotva dostane a když se přiznáte, že se vám to líbilo, tak mnohý na povrch kulturně kultivovaněji se tvářící kolega důrazně zdvihne obočí. Z filmařského hlediska je porušeno hned několik základních zásad - děj je překombinovaný a druhořadý, hrdinové jsou dementní a humor masovému vkusu vzdálený.

Ona bizarnost a absurdita, která prýští z každého vtipu, hlášky a ohnutí děje představuje právě hlavní devizu. Zoolander si dělá nepokrytě prdel z čehokoliv, a to včetně tradiční hollywoodské produkce a nepsaných žánrových pravidel. Mugatu tak může klidně vystoupit z děje a glosovat jeho nesmyslnost s fackou typickému blockbusterovému konzumentovi, který si s hubou plnou popcornu nadšeně nechává vyplachovat mozek u x-tých pičoidních Transformers.

Tu tam je dnes tak úmorně propíraná politická korektnost, která jak rakovina prolézá konformně globalizovaný svět, jehož Zoolander nechce být součástí. Transgendeři, negři, tlustoprdi a další si schytají svoje s mottem blízkým Monty Python - "nic nám není svaté". Však už trailery vzbudily nejednu petiční aktivitu úzkoprsých amíků.

Oproti prvoplánovým snahám o provokaci však Zoolander funguje ve své hlubší sofistikovanosti s prvky satiry a parodie, která se ovšem skrývá pod značně ujetou vrstvou. Pokud by se nesetkali lidé s potřebnými filmařskými schopnostmi, pak by se snadno tento komplikovaný záměr rozpadnul již při realizaci. Široký komediální rejstřík zúčastněných Frat Packistů tvoří nezbytné východisko pro mísení rozličných stylů komiky od humoru s vážnou tváří až po maniakální excese v koherentní formu. Těhotný Kiefer Sutherland, ojetá hrošice nebo hermafroditní Benedict Cumberbatch tak mohou koexistovat v jednom světě.

Zoolander 2 je výborná wtf komedie, která se prostě povedla. Humor to není pro každého, ale pokud se vezete na podobné vlně ne-mainstreamové zábavy čeká vás megalomansky přepálený flák, u kterého je evidentní, že se bavili i sami tvůrci a dovolili si víc, než bývá obvyklé. A jako bonus je hned na začátku ve zpomaleném záběru rozstřílen Justin Bieber!