Ghostbusters

Jsou to hysterky! Ne nové představitelky Krotitelek duchů, ale fanoušci. Nechápu lidi, co se tak zblázní do filmu, aby pak v takové míře hateovali případné změny. A protože z původních Ghostbusters jsou ze 3/4 dědci a z 1/4 zesnulí, recast byl nevyhnutelný. Už jen proto, že Bill Murray by po další roky zákeřně blokoval vznik dalšího sequelu.

A vlastně nejde o sequel, ale reimaginaci. Během prohlídky jednoho starého baráku se zjeví duch, pak další v metru a nově zformovaná čtveřice busterů je na světě. Se svou rolí se nejlépe popasovala Kate Mckinnon a Leslie Jones. První zmíněná (ta žlutobrejlatá) je praštěnou vědátorkou z ranku Emetta Browna a druhá (ta černá) držkatou ženskou s lidu, která dělá "vidláka" mezi otitulovanou honorací. Ta tlustá a ta nijaká pak působí jak do počtu, aby vznikla čtveřice. Co do humoru ovšem strčí krotitelky do kapsy sekretář Kevin (Chris Hemsworth) jako mužská variace na blbou kozatou blondýnu. V tomto případě blbou luxusně.

Ze staré gardy má nejvíc prostoru Bill Murray, jinak se dá hrát českým divákům známá hra "hledej Vašuta", jen stačí nahradit tuzemskou megahvězdu za původní osazenstvo GB. Jsou tam kromě důchodovaného Ricka Moranise všichni žijící i nežijící (nápověda - recepce hotelu, laboratoř, taxi, hasička, fakulta).

Z hlediska děje se přitom opakuje koncept originálu. New York, ta žumpa Ameriky je zase v řiti (kvůli duchařské zálibě jednoho ušláplého chudáka) a je třeba s tím něco dělat. Stejně jako v osmdesátkách. I ten původ hereček v Saturday Night Live nebo produkce Ivana Reitmana a scénář Dana Aykroyda implementuje stěžejní lidi původního týmu.

To, že jsou v centru dění ženský mi nepřislo nijak podivné nebo převratné, stejně jako mi to nepřislo u posledního Mad Maxe, Resident Evil, Aeon Flux, Kill Bill, atd. Až mi připadá, že se snad zvrhla nějaká původně sofistikovaná reklamní kampaň (když ženete lidi do kina potřetí na totéž, chce to něco výrazného, čehož pozadí vzniku poskytuje dostatek).

Triková stránka je vydařená, několik frků pamětihodných a celkově se jedná o typický letní blockbuster. V 80´s by to slupli i s navijákem, jenže dnešní svět je plný samozvaných filmových odborníků, kteří brblají z principu a životního stylu (aby pak dosadili na první příčky návštěvnosti brakovku formátu Avatar nebo Star Wars, he!). Noví GB pro mě nejsou moc odlišní od starých GB, jen se aktualizovali na to, co dnešní kino konzument běžně očekává. A když z toho chce Sony vytřískat nekonečný seriál, tak bych si dal třeba i vyloženě horrorovou variantu s R-kovou přístupností.

P. S.: Poslední dobou si před návštěvou kina vždycky skočíme na pivo, takže moje recenze za poslední cca. čtyři měsíce mohou být mírně zkreslené :-)

Postmobilní éra

Do roku 2012 byla situace na trhu mobilů jednoduchá - Nokia, pak dlouho nic a až ti ostatní. Od roku 2012 je situace na trhu mobilů také jednoduchá - Samsung nebo Apple. Netíhnu k sektářství a nejsem ochoten platit většinu kupní ceny za značku, takže v kapse nosím Galaxy S4 mini. Důležitá část je "v kapse nosím", protože mobilnost mobilů je pro mě důležitým kritériem. Pouzdra na opasek nebo šňůra na krk či pánská taška mě nikdy neoslovily, takže mobil se mi prostě musí vlézt pěkně do kapsy. Což je u vlajkových lodí stále větší problém.

Aktuální vlajková loď Samsung Note 7 (mimochodem s velmi vydařenou propagací ala Christoph Waltz) je phablet, takže velikost je pro tuto kategorii přístrojů rozumná. Avšak u mobilů se začínají rozměry phabletům nebezpečně přibližovat. Vždycky tomu ale tak nebylo a byly časy, kdy platilo, čím menší, tím lepší (ala "co to máš kurva za cihlu? hehehehe...").

Nokia 3510i byla hitem, kterým jsem vystřídal Motorolu T2288R a na dlouho zůstal u Nokie. Psal se rok 2003 a barevný displej na mobilu bylo pro uživatele něco jako sci-fi, které Nokia navíc dokázala zabalit do atraktivního designu (má oblíbená kombinace oranžová - modrá). Boční plochy měly dokonce podsvícení. Dodnes jeden z nejkrásnějších mobilů, co byl kdy vyroben.

O další revoluci se postarala Nokia 6600, která měla fotoaparát! Dívky omdlévaly a muži tiše záviděli. Fotoaparát zvládl až rozlišení 0,3 MPx (640 x 480) a dokonce i natáčení videa o rozlišení 176 x 144). Bylo však třeba dávat si pozor na osvětlení, protože blesk byl stále na poli mobilů pouhým snem.

Nokia N70 udržela laťku nastavenou 6600 a přidala blesk, a to rovnou xenonový, který se stal signifikantním prvkem Nokie. Rozlišení se navýšilo na 2MPx a Symbian dosáhl vrcholu v otevřenosti systému a přizpůsobitelnosti uživatelem.

Pomyslný vrchol nastal u modelu N82, který upgradoval N73 o paměť 132 MB, RAM 128 MB a procesor ARM1136 pracující na frekvenci 332 MHz. Systém šlapal svižně a v kombinaci s 5MPx fotoaparátem a opět xenonovým bleskem se jednalo o bezkonkurenčně nejlepší mobil na trhu, alespoň v oblasti fotomobilů určitě.

Finská mašinerie začala haprovat u N86 8MPx (Nokia vědoma si své konkurenční výhody implementovala rozlišení fotoaparátu přímo do názvu), která se měla stát opět blockbusterem. Poprvé se dostalo na Amoled displej, který poslal svými kvalitami TFT displeje do šrotu a oboustranně vysouvací konstrukce byla technicky bezvadná. Určitě nejpraktičtější a nejkompaktnější mobil z vlajkových lodí. Avšak za cenu absence xenonového blesku (užit byl dvoudiodový), což příznivci Nokie, navyklí na to nejlepší, neuměli jen tak odpustit.

A to už na scénu vstupuje Samsung a Android nabírá na přízni. Nokia N8 přichází se zpožděním a Symbian už ve světě "internet of everything" nestačí. Nokia 808 už je vyložený debakl (a spíše úzce zaměřený přístroj) a Samsung Galaxy S3 nastupuje na trůn s vyzyvatelem Apple za zády. Nokii kupuje Microsoft a vysílá do světě jeden zaměnitelný monolit za druhým.

Samsung Galaxy S4 mini je výborný. Barevnou kombinací připomíná 3510i a výbavou splňuje všechny běžné nároky. Práce s internetem je svižná (kupodivu svižnější než na větší Galaxy S4, kterou jsem si koupil původně, ale kvůli velikosti ji využívám jako tablet), systém mi zatím ani jednou nespadl, v nastavení se můžu porýpat takřka v čemkoliv a Android je platformou s bezbřehými možnostmi. Novější modely už pak spíše přidávají drobnosti, než by vyloženě inovovaly něčím tak převratným jako byl barevný displej, foťák v mobilu nebo stereoreproduktory. A hlavně, i když současná vlajková loď Galaxy S7 Edge působí atraktivně, jedná se o rozdíly asi jako u přestupu z Ferrari 458 na 488 GTB nebo z McLaren 570S na 650S.

Suicide Squad

Harley Quinn! Ikona dominující trailerům. Vůbec trailery na SS (jestlipak se tato zkratka pro franchisu ujme) působily svěže a originálně za notného přispění hudebních fláků a vyhraněného vizuálu. A v tomto případě jaké trailery, takový film, který stojí, ehm, na Harley Quinn, hudebních flácích a vyhraněném vizuálu.

Těžko říct, jestli se dá vůbec ještě mluvit o filmu. Příběh stál evidentně až na posledním místě a tak se na něj nedostalo. Spíše se jedná o soubor klipů poskládaných vedle sebe, což je umocněno segmentovanou představovačkou jednotlivých postav. Zpracováním jsou některé z nich bezva, ať už obsazením, hereckým uchopením, líčením, hadry a dalšími proprietami.

Margot Robbie přeju nominaci na Oscara (ale když ho před lety nedostal Depp za Sparrowa, těžko ho dostane ona, akademici jsou suchoprdové), Will Smith se snaží nakopnout kariéru a Jared Leto je tou nejvíce comicsovou verzí Jokera a nebojí se maniakálně přehrávat (ale Ledgerovi nesahá po kotníky, raději nesrovnávat). Také se mi líbilo pojetí Bena Afflecka, který svého temného rytíře vzal jako drsňáka, který skutečně působí jako nekompromisní hrozba pro kriminálníky a se zločinem se nesere (narozdíl od tragického emo uplakánka Christiana Balea).

Ostatní postavy jsou jen vata, snad až ještě na ohniváka, a redukce by jim prospěla. No, a teď ten hlavní problém, vydařené postavy by tu byly, ale co sakra ten děj? Načrtnuta byla spousta backstory, které jsou sami o sobě zajímavé, ale opět tvoří jen pouhý klip. Když se Dr. Quinnzelová vrhne kvůli Jokerovi do kádě s kyselinou (s bělícím účinkem na pleť), nechává si dávat elektrošoky nebo sní nad Harlekýnkou o tom, jaká by byli normální rodinka, je to zajímavé, člověk by chtěl víc, ale jsou to jenom výjevy, které jsou rychle utnuty.

SS jsou tak jedním velkým trailerem nebo souborem trailerů, které v rychlém tempu ukazují střípky ze života postav. Asi jak pilot k televiznímu seriálu, který ovšem neexistuje. Třeba nadcházející director/ultimate cut (na přání studia se brutálně přestříhávalo) dodá potřebné (hlavně další romanci těch dvou magorů, sakra!), ale studio by zasloužilo nakopat do...

Konference

David Lodge napsal před lety zajímavou knihu "Létající profesoři", kde popisuje svět aktivně konferujících členů vysokoškolské obce, jejichž primární motivace ovšem spíše vychází ze zájmu dostat se do míst, kam by se jinam nedostali a za podmínek, jaké by si jinak dovolit nemohli. A moje první zkušenosti s vědeckými konferencemi potvrzují, že takový potenciál tu za určitých okolností je, ale hlavní hodnotu nacházím v samotném konferencování.

Do osobního kontaktu se dostanou lidé, kteří mohou navzájem konfrontovat své mnohdy značně protichůdné názory a argumentační souboj je vždy cenným zdrojem nových náhledů na problematiku. Navíc rauty bývají bohaté a kulturní program očekávaným vyvrcholením (konkrétně plavba lodí po Dunaji byla více účastníky označena za to nejlepší na celé konferenci).

Samozřejmě přínos se liší případ od případu, kdy klíčový atribut úspěchu zastupuje dobrá organizace. Mýtická akademická čtvrthodinka se uplatňuje v mnoha případech absolutně. Ne, že by některý účastník přišel pozdě, ale stanovený časový limit byl dodržen pouze zřídka a každý se rád těší pozornosti početného publika. Na druhou stranu je tím nezbytně zmenšován prostor pro samotnou diskuzi, která je sama o sobě tím nejhodnotnějším přínosem.

Mnohdy se může dostat do konkurenčního vztahu i vlastní kulturní program, který v jistém případě zastupoval návštěvu biografu (i když tematickou). A při nabrání nezbytného zpoždění časově přetékajících mluvků už pak směřují významné pohledy ke stolu s rautem nebo se nohy stáčejí k běhu na chycení místní dopravy pro včasný návrat do hotelu.

Přitom je dobré vědět, že obecenstvo opravdu poslouchá a následně klade dotazy k věci (o čemž jsem měl předchozí pochybnosti, protože poslouchat celý den tak tematicky různorodé příspěvky dá zabrat). Ještě by bylo na místě filtrovat PR vetřelce, kteří se vydají na konferenci s ďábelským úmyslem pouze nepokrytě propagovat svou firmu (nebudu jmenovat, ehm..., Skanska).

Konferencovat je fajn a má to smysl na více úrovních (zejména publikační a socializační). A přitom to není vůbec tak upjaté, jak by se mohlo zdát. Naopak lidé opásáni mnoha tituly se po opuštění řečnického pultíku ukazují z té osobnější stránky. Sami jsme dělali Moravě čest a jako správní zástupci brněnské vysokoškolastiky jsme vydrželi na rautu jako poslední (a byli decentně upozorněni, že už by bylo vhodné odejít).

A pak jsem si v noci čekaje na zastávce na místní dopravu uvědomil, že nemám drobné na lístek, s českou sim kartou si sms jízdenku nemůžu objednat a že si vlastně přesně nepamatuju, jak se do toho hotelu, ve kterém mám být ubytován, dostanu... a o tom to je.

Be Strong, be Bond...

Filmovým světem hýbe zpráva o přeobsazení Bonda. V kontextu postavy se nejedná o nic výjimečného, ale nabízí se otázka, jestli nepotřebuje celá série po žalostném Spectre zásadnější změnu, a to na více postech, než jen hereckých.

 

Seriálovost nemusí být na škodu, ale duu Craig / Mendes se podařilo dostat Bonda do mrtvého bodu, ze kterého není kam směřovat, ergo může být Mendesova režie ještě nudnější a Craigovo herectví ještě otrávenější? To nejlepší, co může sérii potkat je právě razantní změna a nikoliv drobné kosmetické úpravy, jak se stalo u Broccoliů zvykem. A z fleku bych mohl obsazovat pozice.

 

 

Mark Strong! To by byl Bond. Umí hrát, není to libový frajírek a člověk mu drsňáka věří. Navíc se umí brát s nadhledem, což je poznat na aktuálním Grimsbym, kdy jeden nevěří, čemu se tento uznávaný britský aktér propůjčí. A shodou náhod jeho Grimsbyovský Sebastian Butcher v sobě Bondovskou inspiraci / variaci / parodii nezapře.

 

 

Quentin Tarantino! Přijetím režie by šel nepochybně proti svému naturelu, ale drsnější pojetí by nebylo od věci. Pokud si někdo pustí letité Conneryovky, tak to není kvůli akčním scénám, ale kvůli atmosféře a konverzacím, ve kterých vedou střety Bond - hlavní padouch. A právě na tomto poli Tarantino vyniká, kdy dokáže vykřesat napětí i z pokecu nad pivem (Hanebný pancharti) nebo čajem (Osm hrozných). A R-kový Bond, ve kterém se nešetří krví tady ještě nebyl.

 

 

Roger Bellon! Hudební mág, kterého Hollywood dosud plně nevyužil by jistě přinesl oživení do notoricky známého hudebního doprovodu. Charlize Theron! To by byla vamp, která by Bondovi zatopila, Jeff Bridges! To by byl zavilý záporák, kterému by divák přál to nejhorší,... vždyť to vzniká samo. Jen stačí chtít netvořit další generickou reklamu na product placement z 23x převařené polévky.

Sugar (Někdo to rád horké)

Ukulelem se neohání pouze Iva Pazderková, ale tento nástroj se stal signifikantním už v roce 1959, kdy s ním stanula na stříbrném plátně sama Marilyn Monroe. Příběh sám se od té doby stal notoricky známým a je hezké, jak se daří stále udržovat jeho aktuálnost. Joe s Jerrym si tak můžou zaglosovat o schopnosti úřadu práce někomu zprostředkovat zaměstnání nebo o... ale nebudu vyzrazovat drobné nuance, kterými byl vyšperkován původní text.

  

Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych chválil osvědčené tváře (Štěpán, Jurásek, Bureš, Janíková, Mazák), v Sugar se jedná o výhru Ivany Odehnalové, která zdatně obsáhla ikonickou postavu, nezbytně spojenou s MM. Je správně naivní a bezelstná ve svém romantickém očekávání toho pravého prince na koni milionáře s jachtou, který by ji odvezl pryč z bídy showbusinessu. Než se uzoufá a uchlastá, protože jí to spadne vždycky tím namazaným dolů. Inu, kdo by se takovou blondýnu v nesnázích v jejím podání nevydal zachraňovat...

 

 

Největší odezvu večera si získal jednoznačně Milan Němec jako Dafné, kterého je na jevišti všude plno a dává do role opravdu osobitý rozměr. Tahle postava ho prostě musí bavit a je to poznat. Čistě komediálně se profiluje Michal Isteník, který by se jako dnes málokdo hodil do grotesky (za všechno scéna s růží), kdyby se ještě natáčely.

 

 

Na alternace jsem měl štěstí a nikoho z ansámblu bych neměnil. Za zmínku stojí i výprava, comicsově stylizovaná a úderná ve své jednoduchosti (i kartonoví gangsteři mohou krvácet). Vše je zároveň přirozeně skloubené v koherenci nezbytných muzikálových disciplín, které jsou obohaceny o step jako výrazový prostředek "Přátel italské opery".

 

 

Ovace byly ve stoje a jedna divačka si v záchvatu smíchu roztrhla korále, které se kutálely až k nám do čtvrté řady, což vypovídá samo o sobě (a vydá za pět recenzí). V nezbytném srovnání s originálem se jedná o humornější a stylizovanější variantu, která se na prknech, co znamenají svět, neztratí. 

 

HLM: Vnitrotřídní korelační koeficient

Uvedená dvě kritéria pro využití HLM (vícestupňový výběr a zastoupení skupin) nabývají kvalitativního charakteru, kdy poněkud tvrdší (kvantitativní) povahu zhodnocení přináší ICC (Intra Class Correlation Coefficient – vnitrotřídní korelační koeficient). 

Intercept v hierarchickém a ne-hierarchickém modelu

ICC udává, jaký podíl celkového rozptylu proměnné připadá na rozdíly na nadřazené úrovni, nebo-li jaké jsou odlišnosti hodnot proměnných na 1. úrovni a na úrovních vyšších. Uplatňuje se rozklad rozptylu na složku:

• vnitroskupinovou (v rámci jedné úrovně – odlišnosti mezi jedinci / útvary / …),
• meziskupinovou (mezi úrovněmi – odlišnosti na úrovni divizí / subjektů / …).

ICC nabývá hodnoty od 0 do 1, přičemž využití HLM je obecně uznávané od 0,1. Jak tuto hodnotu vyčíslit? Nejdříve si rozložíme úrovně:

Vnitrotřídní korelační koeficient se zakládá na rozkladu rozptylu na úrovně, tudíž analogicky jako rozlišení uvedeného vnitro a meziskupinového rozptylu v analýze rozptylu. Aplikovat HLM je tedy vhodné, pokud dochází ke splnění podmínky:

Uvedené pravidlo ovšem není absolutní, pokud povaha dat jasně inklinuje k užití HLM, pak by mělo být použito. V následující kapitole si představíme ICC prakticky s příkladem se dvěma hierarchickými úrovněmi (jedinci na 1. úrovni a subjekty na 2. úrovni).

Hierarchický model pro praktický příklad

Škola základ života

Škola základ života je prazvláštní útvar. Autorka se rozhodně nachází v odlišné sféře myšlení než já a zároveň považuje za vtipné jiné věci, než já bych za vtipné měl. Údajně se jedná o komedii, ale já se pouze jednou pousmál. Po zbytek času jsem marně čekal na děj, který jaksi absentuje.

 

Hra mi spíše připomínala televizní silvestr (v horším slova smyslu) se směsí izolovaných scének a hudebních výstupů. Ostatně v samotném presskitu se nachází přiznání: "Žákova divadelní verze se stala rovněž základem adaptace Hany Burešové; jsou do ní navíc dějově zakomponovány populární písničky třicátých let, které v inscenaci živě hraje a zpívá studentská kapela." Ovšem dějová kompozice je vratká až běda.

 

Když na scénu po několika desítkách minut episodického děje přišel školní inspektor, říkal jsem si, aha, tak konečně začne nějaká nosná zápletka, co to všechno propojí do nějakého smysluplného celku. Jenže po chvíli inspektor zase zmizel. Pak na školu nastoupila nová učitelka, aha, tak konečně začne nějaká nosná zápletka,.... a zase nic.

Připadá mi skutečně tragické mít k dispozici jména jako Havelka, Štěpán, Jurásek, Bureš, Musilová, Junák, Kolář, Janíková, Ondříček a nevytřískat z toho nic. Což mi velmi připomíná - umře rockový bubeník, do nebe ho nepustí a tak musí do pekla. Otevře mu Belzebub a vezme ho rovnou do zkušebny. Tam Hendrix, Cobain, Morrison. A na něj čekají bicí! "Kdes byl, čéče, čekáme na tebe!" A on se diví: "Tohle má být peklo? To je ráj na zemi!" Sedne za bubny a Hendrix odpočítává: "Tak pánové, tři, čtyři: "U stánků na levnou krásu..."

 

Přitom Junák si střihnul zdařilou figurku učitele, kterého by si nikdo nepřál, Kolář je správně roztržitý a Bureš se mračí, jak mu jen svaly v obličeji dovolí, ... Prostě chyba není na straně souboru, potenciál by byl, ale na materiálu, který měli v rukou a který nechápu v tomto podání za dějetvorný, komediální, dramatický, chytrý, vtipný, zábavný nebo jakkoliv jinak vhodný pro divadlo.

Přesto umím pochopit, že je určitý typ cílové skupiny, která tuto hru ocení. Já do ní ovšem nepatřím a do budoucna si dám na Burešovou (o které jsem se dozvěděl snad poprvé a naposledy) pozor jako na podezřele nafouklou konzervu v neklimatizovaném obchodě.

Civil War

Spíše než ke Captain America se skutečně hodí řadit nový marvelovský počin k Avengers, a to jako přímý sequel Age of Ultron. Noví Avengeři (vedení Stevem Rogersem) při poslední misi zaviní další "vedlejší oběti" a svět už je nevnímá jednoznačně jako hrdiny, ale zejména jako hrozbu, která působí neomezenou mocí. Vznikne tak Deklarace Sokovia o zařazení Avengers pod OSN v pozici řídící autority (Shield už je definitivně zaniklý). Jenže dohled nevyhovuje všem a především Rogers má silnou motivaci v záchraně Buckyho, který je dílem destruktivního plánu plukovníka Zema...

I když v ději figuruje mnoho postav, v jádru se jedná o trojúhelník Rogers - Stark - Bucky, kteří jsou tahouni propracovaného děje. Musím ocenit, že opravdu každá postava má svou motivaci a chová se smysluplně a logicky (což není pro žánr pravidlem). Chápal jsem, proč Tony dělá, to co dělá a jde o zajímavý obrat z výchozích pozic - Tony začínal jako nepodříditelné chodící ego, Steve jako voják plnící rozkazy. Najednou se z Tonyho stává vůdce, pokračující ve snaze o vyšší kontrolu (čímž je krásně navázáno na Ultrona jako předchozí pokus) a ze Steva se naopak stává rebelující potížista, jehož správňáctví dostává povážlivé trhliny v úsilí uchovat své poslední spojení s minulostí - Buckyho.

Zařadil bych se do týmu Iron Man, ale zároveň jsem i chápal důvody týmu Captain. Vydařila se věc nevídaná - hrdinové a padouši se stali jedním - každý ve snaze jednat správně jednal špatně z hlediska druhých a hranice mezi dobrým a zlým nikdy nebyla v blockbusteru tak tenká. A vše nevyhnutelně gradovalo k finále, které jsem opravdu prožil zarytý v sedačce, protože šlo sakra do tuhého (myslím, že o takový typ osudovosti se v každé epizodě marně snažily Star Wars a Civil War jim dalo zhusta na frak). Bitku Tony vs. Steve si řadím do své osobní emocionální topky k Bad Wolf Beach (modří vědí).

A nejsou to jen Star Wars (jejichž globální oblibu asi nikdy nepochopím), které nechává jako ságu Marvel daleko za sebou. Člověk už měl dvanáct filmů, aby se dostatečně seznámil s postavami a je tak na čem stavět. Scény, kdy si v civilu Downey s Evansem povídá u stolu jsou tak stejně napínavé, jako když si v maskách dávají po držce letadlem. Pro své role jsou perfektní a je to právě herecký výkon, který tvoří ikony, nikoliv zdrojový comics (společně s výtečnou režií a celou strategicky vedenou produkcí s jasnou vizí).

Pokud se někde nachází v rámci série hrozba, tak u některých Avengerů, kteří sami o sobě nejsou zajímaví / jsou špatně obsazení / působí jako do počtu. Konkrétně Scarlet Witch trpí na hereckým umem nepolíbenou představilku, Falcon je vágní stejně jako Hawkey a Vision nemá prostor, protože je jednoduše příliš mocný a po jeho zásahu by k Civil War ani nemuselo dojít. A Ant-Man měl být pravděpodobně vtipný, ale je jen otravný. Ale to jsou hříchy castingu / pojetí některých předchozích filmů. Obecně nelze čekat, že by se našel někdo, komu by se v té pestré škále líbilo vše, nebo-li všem se stejně nezavděčíš. Sám také nejsem nekritický fanboy a můžu vytýčit krajní pozice, kdy mám Age of Ultron a Iron Mana 3 za nejlepší Marvelovky a samostatně za výborné filmy, zatímco Ant-Mana a Incredible Hulka za ty nevydařené.

U Civil War se vzácně podařilo představit právě nové hrdiny, kteří mají slibný potenciál. Black Panther na malém prostoru zaujme a přináší něco nového a exotického. Peter Parker má skvělou dynamiku užaslého teenagera a chemii s Tonym jako z buddy movie. Nezbytnou proprietu tvoří i humor s přesným dávkováním (to byste nevěřili, v čem v civilu jezdí Captain America). Technicky se pak jedná o dosud nejvyspělejší blockbuster, kde vše působilo nejvíc přirozeně, jak mohlo. Akční scény mají hutný drajv a přitom zůstavají přehledné, kdy oceňuji odlišné pojetí každé z nich (raw naháněčka, destrukční street in, megalomanská letištní potyčka, intenzivní one to two...). 

Marvel si zkrátka získal monopol na poli blockbusterů i comicsů. A získal si ho chytře. Kvalitními herci, režiséry, vysokým rozpočtem a pevnou produkční rukou. Když se řekne blockbuster, vybavím si Age of Ultron a když se řekne comics, vybavím si Iron Mana. Už se těším na monstrózní vyústění prvních tří fází v Infinity War, které je v dobrých rukou. A podle prvních zpráv (IMDB) lze vyjádřit velké očekávání velkoleposti, kdy se mluví o rozpočtu pro oba filmy ve výši 1 mld USD.

Hierarchické lineární modelování

HLM je horká novinka na poli regresních modelů, která má slibnou budoucnost. Jedná se o zcela jistě užitečný nástroj, sofistikovanější než tradiční vytvoření regresního modelu s OSL (např. v oblíbeném Gretlu). Výchozí otázka každého výzkumníka by však měla směřovat k určení vhodnosti daného nástroje vzhledem k řešenému problému. Nebo-li je vhodné využití HLM pro můj případ? Obecně lze říci – tam, kde stačí OLS, tam použijte OLS. K aplikaci HLM přistupte:

• pokud jste realizovali vícestupňový výběr a narušili tak předpoklad nezávislosti pozorování,
• pokud ve výběru nedisponujete všemi skupinami,
• pokud ICC (vnitrotřídní korelační koeficient) nabývá určitého intervalu.

Víceúrovňové systémy v teorii systémového řízení

Samotný vícestupňový výběr předjímá právě hierarchický charakter dat, sbíraných ve vlnách, tzn. nejdříve bylo vybráno odvětví, poté soubor podniků, pak soubor respondentů, atd. Hierarchie už je explicitně čitelná v samotné skladbě dat a měli byste se chopit HLM. Když nejsou ve Vašem výzkumném vzorku zastoupeny veškeré podnikatelské subjekty, pak logicky nemáte výběr všech skupin a užití HLM je také na místě. V rámci podnikového hospodářství se dá obecně předpokládat široké využití HLM. Do modelu se dají zakomponovat vlivy různých úrovní v závislosti na předmětu zkoumání, který nejčastěji tvoří  podnik, jehož strukturovanost je definičním prvkem.

Dekompozice podniku na hierarchicky podřízené úrovně

Pokud by se výzkum týkal dat za soubor jedinců nebo konkrétní útvar jako konečné veličiny, pak lze zohlednit aplikací HLM vliv příslušnosti pod určitou divizi (oddělení), která zároveň spadá pod určitou provozovnu (odštěpný závod) a podnik (dále pak kraj, stát, atd.). A všechny tyto úrovně svými vlastnostmi ovlivňují zkoumanou veličinu. Vazby k proměnným se tak odlišují v určitých a přesně vymezených hierarchiích.

Nadřazená úroveň je kontextuální (vztahovou) proměnou, která vnáší do dat závislost (charakterizující  vlastnosti na dané úrovni se vztahem k ostatním jednotkám). Rezidua tak budou korelovaná. Česky – pokud soubor jedinců ve výzkumném vzorku pochází ze stejného prostředí, pak lze těžko vyloučit vliv tohoto prostředí. Data nebudou nezávislá.

Srovnání jednoduché lineární regrese vůči zohlednění hierarchie dat

Např. v ilustrativním empirickém šetření kompetentnosti THP v průmyslu je nejdříve vybráno určité odvětví, pak podniky, oddělení a výslední respondenti (tedy 4 hierarchické úrovně). Získaná data pak lze jen stěží považovat za nezávislá. Zaměstnanci jednoho pracoviště toho budou mít zajisté více společného oproti příslušníkům jiných pracovišť i podniků. Mimochodem také vyvstává otázka, čím jsou rozdíly mezi úrovněmi podmíněny (pracovišti, podniky, odvětvími…). A k řešení takového typu problémů už lineární regresní analýza nestačí.

Tématu HLM a vhodnosti jeho aplikace se budu ještě věnovat. Pro zájemce doporučuji kurz Petra Soukupa od společnosti ACREA, který mi poskytnul mnoho cenných informací a myslím, že se aktuálně jedná o jedinou možnost v ČR, jak se naučit HLM prakticky aplikovat.

Vidocq

Eugene Francois Vidocq (1775 - 1857) byl provozovatelem první soukromé detektivní kanceláře v Evropě a dopad jeho osobnosti je dalekosáhlý. Paradoxně však zůstává poněkud zapomenut a ve stínu svých slavnějších, literárních kolegů Dupina a Holmese.

 

Svými současníky byl Vidocq popisován jako nesmírně talentovaný, ale také nesmírně líný. Tato kombinace nezajišťovala hojný příjem, kterého bylo potřeba vzhledem k finančně náročnému koníčku - ženám. Svět zločinu tak byl lákavý rychlým zbohatnutím. Brzké vězení jako neodvratný důsledek poskytnulo cenné vzdělání. Spoluvězeň jej naučil bojové umění Savate a při útěcích se Vidocq naučil užívat převleky. Časté střídání svobodného života a vězení však omrzelo a Vidocq se rozhodnul nabídnou své služby podložené zkušenostmi s podsvětím policii.

 

 

"Věřím, že se mohu stát cenným spojencem vykonavatelů veřejné moci. Jsem zbožňován zloději a chovají mne v úctě i ti nejodhodlanější banditi, na jejichž oddanost se mohu spolehnout. Nikdo nemůže vykonávat poslání kriminalisty lépe než já. Veřejné autority si nikdy nepošpinili ruce jako já a neměly kontakt s pravým podsvětvím zločinu."

 

Vidocq se tajně stal agentem Pařížské policie. Aby nevzbudil podezření kriminálního světa, dostal se na svobodu při fingovaném útěku. Pokud jej některý kriminálník začal podezřívat, byl odstraněn z cesty. Rostoucí úspěchy na poli potírání zločinu a těch nejhorších kriminálníků, na které byla policie krátká, daly za vznik Brigádě ze Sureté, speciálního Vidocqova policejního oddělení.

 

Každého člena si Vidocq osobně vycvičil a povětšinou se jednalo rovněž o bývalé kriminálníky. Sám se také vydával na lov zločinců se stále se rozrůstajícím užíváním převleků, pomocí kterých testoval i své vlastní agenty. Námořník, žebrák, svůdce, mrtvola, tím vším se Vidocq rychle stával, aby zakryl svou pravou identitu, která mu byla s rostoucí slávou na obtíž.

 

Vše změnila až Francouzská revoluce. Vidocqův přímý nadřízený a ochránce Henry byl nahrazen velmi formálním Marcem Duplessis, se kterým si Vidocq prostě nesedl. Duplessis si dal za cíl zlikvidovat Brigádu ze Sureté a hromadil mnohdy triviální stížnosti (Vidocq a jeho agenti tráví příliš času v nevěstincích a barech pochybné pověsti,...).

 

Vidocq nebyl zrovna nekonfliktní člověk a odchod od policie tak byl nevyhnutelný. Roku 1833 založil první detektivní agenturu svého druhu "Úřad pro informace". Zároveň se stal předmětem literatury a bouřlivých veřejných diskuzí. Honoré de Balzac mu věnoval několik románů a divadelních her.

 

Vidocqův přínos pro policii byl značný. Sám si založil ve své kanceláři malou laboratoř a ve svých případech poprvé využil mnohé dnes běžné kriminalistické metody desítky let předtím než byly uznány jako takové. Proto je považován za "otce" moderní kriminalistiky. Dal za vznik nesmazatelnému inkoustu a proti padělání chemicky modifikovanému papíru, z průzkumu pantů vykopnutých dveří dokázal určit fyziognomii pachatele, po rozhovoru s podezřelými a svědky byl schopen určit osobnost vraha, položil základy balistiky, forenzních věd, snímání stop z místa činu a antropometriky.

 

 

Když pak Edgar Alan Poe vytvořil svou nesmrtelnou postavu Auguste Dupina, předobraz byl jasný. Vraždy v ulici Morgue, Záhada Marie Rogetové a Odcizený dopis se staly jako trilogie stavebním kamenem detektivního žánru, který později Arthur Conan Doyle dovedl k dokonalosti. Ostatně ve Studii v Šarlatové nebo v Lepenkové krabici je na zdroj inspirace výslovně odkázáno.

 

Samotné uchopení Vidocqa v kultuře však není široké. Lze sáhnout zejména po dvou zdrojích. Vidocqových vlastních memoárech "Memoirs of Vidocq: Principal Agent of the French Police" a francouzského velko-rozpočtového filmu "Vidocq", který je vydařený a vskutku osobitý.