pondělí 18. ledna 2016

Croatian CuttleFISH

Pokud nesnášíte pach rybiny, pak dál nečtěte. Tento recept je cítit rybinou na hony daleko. Dosud jsem považoval za nejvíce aromatickou rybí pochutinu mou milovanou paštiku z uzených šprotů. Ta symfonie, když si je natřete na čerstvý chléb.... Tuto vášeň se mnou nepřekvapivě sdílely pouze některé z mých dřívějších koček.
 
Moje drahá choť se vyprofilovala během let jako zručná kuchařka, která připraví vše od tuzemsky bezkonkurenční kachny po spletité recepty francouzské kuchyně, kdy kuchyni často naplňuje vinný opar. Když netvoří vlastní zdařilé recepty, tak čerpá inspiraci zejména od Pohlreichových kuchařek a sem tam zaloví i u Jamie Olivera.
 
 
Friday Night Feast je nyní aktuálním pořadem, kam si tento britský self-made man zve hosty, které nechá uvařit své oblíbené recepty pro celou restauraci. A došlo i na jistého Davida Tennanta, který vzpomněl na časy Casanovy a své srdeční Croatian Cuttlefish (a vypořádal se přitom po svém i s evidentně náročným krájením cibule a vskutku horkými nástroji).
 
 
Nu a já se taky zapojil. Po shlédnutí pořadu jsem ovšem stále neměl představu, jak se to bude vyrábět z procesního hlediska (nebo-li v jakých nádobách se to bude kdy a jak dělat a na co to bude navazovat). Po přečtení receptu jsem nebyl moudřejší (postup neucelený, suroviny vypsané v bloku pod sebou) a tak jsem podstoupil ještě instruktáž před samotným zákrokem (kuchařská neurčitost je mi evidentně cizí). Pak už mi došlo, jak to bude z výrobního hlediska fungovat:
 
- výrobní jednotka hrnec bude využita pro přípravu rizotové rýže.
- výrobní jednotka pánev bude využita pro přípravu všeho ostatního v odlišných časových fázích:
- fáze česnek, cibule, olej, máslo, ančovičky, rajčata,
- fáze sépie,
- fáze citron, chilli, petržel.
 
 
V místním krámu se mi podařilo sesbírat všechny potřebné suroviny (vyzbrojen vytištěným glejtem s nákupním seznamem, který jsem významně třímal před sebou, aby si všichni ostatní uvědomili, že nakupuji systematicky). Jak jsem si povšimnul, ne všichni lidé tento postup sdílejí a jedna paní se mi dokonce více než dvakrát motala do cesty s jasnou absencí logicky opodstatnitelného nákupního záměru. Skladem nebyla jediná surovina, a to sépiový inkoust, což se ale dalo čekat. Taky jsem o něm dříve neslyšel.
 
 
Ve vlastní výrobě jsem zastal pozici kráječe. Z nějakého neznámého důvodu mi ovšem nešla petrželová nať sekat tak efektivně, jako když to ukazoval Jamie. Pravděpodobně má na tuto činnost lepší vybavení a koupený těžší typ natí, protože ty moje při sekání létaly všude okolo. Inu, tuto činnost jsem delegoval a začal krájet chilli papričku. To mi šlo, ale nevěděl jsem, že obsahuje zrníčka, která je před krájením třeba vyndat. Dodatečné vyndávání již pokrájených zrníček jsem tedy také delegoval a přešel jsem ke krájení rybích surovin. V této disciplíně jsem obstál více než v předešlých a všechny pokrájené kousky se vyznačovaly minimálními odchylkami reziduí od střední hodnoty.
 
 
Výsledek byl hoden vloženému úsilí. Chuťově komplexní a strukturou vyvážené (sépie jsou opravu specifické svou konzistencí, nejbližší srovnání se nabízí s chobotnicí). Recept sám o sobě přitom není náročný nákladově ani přípravou, takže proč nepřivést čerstvý rybí vítr do kuchyně?

pondělí 11. ledna 2016

Man Who Fell to Earth

Bizarní, paradoxní, antikomerční, neuchopitelná a náročná. Taková je Blackstar, která mi včera rotovala v přehrávači. Při těch vzácných chvílích, kdy se zaposlouchám do něčeho jiného než mého domovského metalu. A jak se dnes ukázalo, Blackstar je pro Davida Bowieho finále.

 
Inovativní, kdybych měl tento zjev hudební scény charakterizovat jedním slovem, pak právě inovativní. Nevstupoval do specifických žánrů, ale bral si dle své potřeby a vytvořil vlastní svět hudby, kde se prolíná zdánlivě nekombinovatelné a vstřícnost k posluchači jde stranou. Rock, pop, klasika, hardcore, jazz, avantgarda, soul, ambient,.... První poslech nestačí, každý další dá něco navíc.
 
Zápal pro věc a neotřelost...., ale vždyť není třeba cokoliv komentovat, každá skladba hovoří nejlépe sama za sebe.
 
 

neděle 10. ledna 2016

Ash vs. Evil Dead

Není třeba představovat. Evil Dead stál u zrodu specifického žánru horredy a předznamenal druhou zlatou éru horrorů v 80. letech. Dva sequely a remake nestačily. Původně byl ohlášen regulerní čtvrtý film s titulem Army of Darkness 2. Jenže neshody se studiem a přebytek napsaného materiálu způsobily, že celé autorské trio odešlo s projektem ke Starz, kde dostalo volnou ruku a dotaci deseti epizod.

 
Ash (Bruce Campbell) zdědkovatěl, má pupek, protézu (kromě ruky navíc už i chrupu), dál pracuje jako shop assistant a bydlí v karavanu, ve kterém se čas zatavil v osmdesátých (paralela s "My Name is Bruce" zcela jistě nenáhodná). Rozumu stále moc nepobral, takže je de facto přímo odpovědný za rozpoutání zla (opět). Z Necronomiconu není radno citovat, ještě navíc v opojení alkoholem, kterého si Ash vydatně dopřává.

 
Posedlé mrtvoly tak opět útočí a Ash tentokrát dostává k ruce/pile posilu svých dvou kolegů z shopu Kelly a Pabla. V patách však má i neodbytnou policejní vyšetřovatelku, která by ráda přišla tajemné smrti parťáka na kloub a ke slovu se dostane i tajemná Ruby (Lucy Lawless), která ví o Necronomiconu víc, než ostatní. A všechny cesty vedou do chaty....


Setkání starých známých před kamerou je jištěno neměnnou sestavou i za kamerou, kdy si lze stěží představit další Evil Dead bez Sama Raimiho (točil pilotní epizodu) a Roba Taperta. Kde se to sakra mohlo pokazit? A ejhle, ono se nepokazilo...
 
 
Výsledný produkt nedělá svým kultovním předchůdcům ostudu. Krví se opravdu nešetřilo a epizody se vyznačují stejně nekompromisním zobrazováním násilí jako kultovní jednička. Co je však hlavní, celá explicitnost je vyvážena humorem, jehož kombinace s horrorem se stala poznávací značkou trilogie.
 
 
Přitom je plně využit seriálový formát, kdy každá epizoda disponuje vlastním dějovým obloukem (a uměním utnout děj ve "správnou chvíli"). Samotný příběh je vlastně stále jen záminkou pro vynalézavé kosení příslušníků "zlé smrti", kdy se sice vyvíjejí v důsledku okolností vedlejší postavy (Kelly, Pablo), ale Ash zůstává stále stejným, ehm, troubou, který kašle na fakta i logiku a v závěru navíc udělá něco tak neskutečně wtf (spoilery), že se nedá než těšit na druhou sérií a jak se s tímhle tvůrci vypořádají.
  
  
Někdo by mohl namítnout, že je to celé až moc cheese a někdy se poetika blíží krvavému sitcomu. Ale to by bylo jako vyčítat Wallaceovi s Gromitem, že jsou z plastelíny. Bruce, Sam, Rob jsou ve formě, Evil Dead pořád funguje a je jedno, jaký se píše rok v kalendáři.

středa 6. ledna 2016

Šest očekávaných

Loni se v kinech napjatě čekalo na Avengers, Star Wars nebo Wilsonov (ha!). Letos je nabídka poněkud méně jednoznačná, ale o to více pestrá. Sice se kýženého Waxwork 3: Through the Gates of Time už pravděpodobně nedočkáme, ale to je kapitolou na samostatný článek.
 
Ne vždy otevřený konec vede k sequelu
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (3. března)

Tak Burtonovské téma, že ho může točit jenom Burton. Monstra, levitující děti, tajemný sirotčinec skrytý před světem, zamčená skříň, halucinace, střet reality a fantazie. Pokud by se přiblížil svému majstrštyku jednoho muzikálního lazebnictví, bylo by to skvělé.
 
CinemArt původně strašil uvedením až v prosinci
Návštěvníci 3: Francouzská revoluce (14. dubna)

Pokračování nenáročné francouzské píčoviny, která měla svého času pozici kultu. Vrací se původní obsazení před i za kamerou (svorně s blížící se sedmdesátkou na krku) a ten otevřený konec dvojky si o sequel říkal už před skoro dvaceti lety.


Doba došourání k filmařskému cateringu povážlivě rostla
Captain America: Občanská válka (5. května)

Přitvrdí konečně Marvel a nechá odkráglovat svého front mana stejně jako v komiksu? Po rozpačitě přijímaném Age of Ultron se nabízí slibný potenciál pro poněkud drsnější přístup ala Russo brothers, kteří už jednou dokázali, že na to mají.


Přidáte se k modrým nebo červeným?
Doctor Strange (3. listopadu)

Co naplat, veřejnoprávní televize platí o poznání hůře než americké vele-produkce, proto se každá hvězda BBC snaží uplatnit v zámoří. Tento rok zkusí svou šanci televizní Sherlock, který svou vydří tvář propůjčí kouzelnickému neurochirurgovi, aby se Marvel mohl vydat do nových žánrových vod. Samotný materiál vypadá slibně, kdy s režií koketovali i horroroví velikáni Wes Craven a Sam Raimi.
 
Další BBC export do stáje Marvelu
Metanoia (10. listopad)

Byl jednou jistý R. D. Lang, vyznavač LSD a rocku, který v 60. letech založil psychiatrickou kliniku Kingsley Hall, kde zmizel rozdíl mezi pacientem a psychiatrem. Slovy Davida Tennanta (alias představitele Langa): "Jsem již dlouho fascinován životem a dílem R. D. Langa. Je to skvělá příležitost k oslavě a představení tohoto důležitého člověka a jsem poctěn a nadšený z toho být zapojen do vyprávění tohoto příběhu...."

Dlouhá procházka Billyho Lynna (10. listopad)

Kuriozní! Komediální legenda Steve Martin se vrací z herecké penze, aby se postavil po bok Vina Diesela v dramatu od Ang Lee v prvním filmu natočeném ve frekvenci 120 snímků za sekundu, a to v reálném čase jedné procházky? No toto!?
 
Kdo zapíská na ženskou po čtyřicítce? Papiňák!
V roce 2016 bude také místo pro další osudy věčně nespokojené Bridget Jones, která se po problému s absencí partnera / přítomnosti dvou partnerů bude muset vypořádat s absencí / přítomností dítěte (Bridget Jones´s Baby, 29. září). Zlá královna bude opět kout pikle, tentokrát proti lovci samotnému (Lovec: Zimní válka, 21. dubna). Do kin se vydá adaptace britského sitcomu o nacistech (Tátova armáda, 5. února).
 
Copak asi dělá Himmler, když je doma sám?
Johnny Depp se skryje pod vrstvu make-upu v dalších příhodách Alenky (Alenka v říši divů za zrcadlem, 26. května). J. K. Rowlingová vypustí do světa dalšího čaroděje, tentokrát doprovázeného řadou magické zvěře (Fantastická zvířata a kde je najít, 17. listopadu). A moje drahá polovička mě určitě vytáhne do biografu na zvířátkovskou taškařici (Tajný život mazlíčků, 11. srpna).

neděle 3. ledna 2016

Přízračná nevěsta

Nebudu chodit kolem horké kaše, Přízračná nevěsta je pecka! Původní lákadlo v podobě zasazení příběhu do současnosti vzalo v podstatné části metráže za své, aby tak tento přístup potvrdil fakt, že hlavní devizou není "aktualizace", jak se zpočátku mohlo zdát, ale především obsazení, nadhled a atmosféra. Sherlock sám o sobě může žít v jakémkoliv čase a přitom bude stejně předbíhat dobu a využívat své neodmyslitelné propriety v té či oné podobě.
 
Jen si tak usnete ve 2015 a najednou: 1895!
Přitom je v kontextu přibývajících epizod zajímavé sledovat měnící se pojetí. První dvě série se vyznačovaly více "realistickým přístupem" a odkazovaly na dosud nejvěrnější a nevydařenější seriálové zpracování s Jeremy Brettem. Od třetí série pak povážlivě přibývá humoru a komediálních situací, aby se Přízračná nevěsta dala interpretovat jako komedie s detektivně-mysteriozními prvky a narážkami na čtvrtý rozměr (paní Hudsonová stěžující si na nedostatek replik, Watson konfrontující živého Holmese s literárním obrazem, který vytvořil, atd.).
 
Málo replik kompenzovala nadáváním na, ehm málo replik
Seriálový Sherlock se tak stále více blíží Holmesovi filmovému s Robertem Downeym, Jr. a hraje více na efekt pro znalé diváky, kteří mají Holmese načteného. Chápu, že se najde spousta odpůrců tohoto přístupu, ale pro ty se nabízí x dalších zpracování, takže si vybrat může každý. Dosud nejlépe funguje trojice:
 
- Sherlock Holmes (1984 - 1994): klasický přístup nejvíce vystihující ducha knih jako plnohodnotná alternativa k četbě.
- Sherlock Holmes (2009 - 2017): vysokorozpočtová variace držící se konceptu s mnoha odkazy pro zasvěcené a dravou režií.
- Sherlock (2010 - 2017): kombinatorická hra s původními příběhovými prvky a výraznou komediální nadsázkou o vztahu dvou "manželů".
 
Který z vás je ten Sherlock?
Ve všech třech pojetí se zadařilo s obsazením Holmese, který je vždy výrazovými prostředky odlišně tvarovaný, aby byl v součtu stejným světu nepřizpůsobivým magorem, který by bez Watsona vyhořel na kokainu. Zatímco Brett herecky vládnul v one man show (střídající zaměnitelné Watsony), Cumberbatch má však k ruce Freemana, který ten hašteřivý pár neodlučitelně dotváří (Sherlock se tak může oprávněně domnívat, že Watson mluví srdceryvně k němu, zatímco svá slova ve skutečnosti adresuje manželce).
 
Fotografii na zdi brali návštěvníci jako svatební
Až vlastně do pozadí se tak dostává příběh v podobě specifického případu, který tentokrát zastupuje ona přízračná nevěsta. Navzdory své efektnosti se stává pouze kulisou pro zkoumání vztahu Sherlocka s Watsonem, který svou zajímavostí přebije i vraždící mrtvolu.
 
Počátky make-upu ve viktoriánské Anglii
A právě tady se nachází budoucí hrozba, kdy se scénáristické duo velebeného Marka Gatisse a proklínaného Stevena Moffata vyžívá v překombinovanosti, která je však průhledná dříve, než by bylo záhodno. Dokud Gatiss udrží Moffata na uzdě (podobně jako v časech Davies - Moffat), snad nepotká Sherlocka stejný osud jako Doctora Who.
 
Mycroft se od posledně "spravil"
Zatím je vše v pořádku, jen se příběh stává více absurdním (model sen ve snu a meta rozsah zápletky) a je zajímavé, že Sherlock vlastně vyřeší své problémy pomocí drog a nikoliv intelektuálních schopností. Namísto poselství se však příčina nachází ve stále zjevnější hře s divákem. Kam až povede, je otázkou otevřenou pro další sérii.

pátek 1. ledna 2016

Rozumně šílení

Souputníci jdoucí svorně k hrobu jsou zase o rok svému cíli blíže. Ohňostroje utichly a kocovina budí své dobrovolné příjemce. Kde je ta radost z něčeho nového, když se nic samo od sebe neděje? Jedna číslovka střídá druhou, ale včera je stále včera a zítra stále zítra. Přející PFkáři chtějí něco lepšího, aby se stále drželi na jednom místě.

Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život.


Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.

Alternativa života je v nabídce pro každého. Může být horší. Nemusí. Můžeme ji využít. Nemusíme. Přejme si pokračující pevnou vůli k rozhodným činům a udržení vytčeného směru vstříc neznámému.