Janáček a Kundera

Když se v rámci brněnské kultury řekne Kundera, tak se často musí říct i Janáček. Tomu se ovšem nepodařilo stát se uznávaným a světově známým autorem už za svého života. Získal ovšem obdiv Kunderův, který mu věnoval už několik prací. Středobod pak tvoří Janáčkova schopnost uchopit čas v kontextu tvorby uměleckého díla, tedy téma pro Kundery stěžejní, jenž zdůrazňoval i ve spojitosti s Flaubertem.

 

"Flaubert objevil strukturu přítomné chvíle, objevil ustavičnou koexistenci banálního a dramatického, na níž spočívají naše životy." MK

 

Je jasné, že verš, ne-li dokonce kýčovitý by Kundera nikdy nenapsal a měl by-li ho snad analyzovat nebo posoudit, raději by ho evidentně vhodil do plamenů krbu útulné prózy, nad níž nic není. Dokonce nad ní není ani literatura, které má být próza součástí. Zarytý romanopisec a odpůrce verše a kýče Kundera si vymaňuje prózu jako samostatně funkční vesmír se svými osobními zákonitostmi.

 

"Můžeme vést pečlivě deník a zaznamenávat všechny události. Jednoho dne, pročítajíce ty poznámky, pochopíme, že nejsme s to si vyvolat ani jeden jediný konkrétní okamžik. A ještě hůř: že představivost není s to přijít na pomoc naší paměti a rekonstruovat zapomenuté." MK

 

 

Kundera se tak paradoxně vyznává z toho, že mu schází lyrika vycházející z reálné zkušenosti. Hrozbou je "házet přes přítomný okamžik závoj upletený z klišé, aby za ním zmizela tvář skutečnosti. Aby ses nikdy nedozvěděl, co jsi žil." Člověk si vzpomene na nějakou událost, ale už to není tatáž událost, ale její obraz s převážně kýčovitým zabarvením. Jestli tak mají autorsky Kundera s Janáčkem něco společného, pak je to smutek z pomíjivosti.

 

"Janáčkovi se podařilo vyjádřit, co je s to vyjádřit jen opera. Ano, ten nesnesitelný stesk bezvýznamného klábosení tří lidí v hospodě by činoherní scéna nebyl s to vyslovit. Hudba je čtvrtým rozměrem situace, která by bez ní zůstala bezvýznamná, neprohlédnutá, němá. Janáček získal jakožto hudebník zcela jedinečnou psychologickou znalost, jeho psychologická posedlost poznamenala celé jeho dílo, proto se tolik věnoval opeře: schopnost definovat hudebně emoce se tu mohla uskutečňovat a ověřit jako nikde jinde." MK

 

Nenaznačuje tak, že literární tvorba je těžší, trojrozměrná a neschopná vyjádřit onen přítomný čas? Kundera se v jistém smyslu ukazuje jako Don Quijot. Bojuje s větrnými mlýny čtvrtého rozměru, který nemůže v románu vyjádřit. A právě v tom je pro něj Janáček idolem. Podařilo se mu pospojovat všechny neuchopitelné rozměry situace a i na pohled banální scénu setkání dvou mužů s hostinskou v hospodě proměnit pomocí detailů v emotivní vrchol díla.

 

Kde se Kundera musí rozepisovat na horentním počtu stran (aspekt pro jeho díla tak typický), tam Janáček tu přibrousí smyčec, tu doladí kontrabas a výsledný dojem je hotový, navíc vstřebaný posluchačem za bezmezně kratší dobu a lehčí hudební formou.

 

"To je moudrost starého Janáčka: ví, že směšnost citů nemění nic na jejich opravdovosti. Čím je učitelova vášeň hlubší a upřímnější, tím je i komičtější a tím je i smutnější." MK

 

 

Lze tak nalézt spojitost literární tvorby s tou hudební. Pro Kundery je román hudebním dílem, jehož formu má pevně v rukou a nebojí se s ní volně zacházet, pravidla ustupují do pozadí, vše je podřízeno kompozici (přísně systematicky rozčleněná Nesmrtelnost tento přístup ostatně vhodně ilustruje). Proto je jméno Milan Kundera umístitelné hned vedle Leoš Janáček. Nikoliv výhradně z geografických důvodů, ale i blízkostí tematickou.

 

"Slyším často, že román už vyčerpal všechny své možnosti. Mám opačný dojem: během čtyř set let svých dějin román zmeškal mnoho svých možností: nechal mnoho velkých příležitostí nevyužitých, mnoho cest zapomenutých, mnoho volání oslyšených." MK

Wilsonov

Češi jsou od přírody jaksi velkohubí. V hospodě nad pivem nalézají řešení na všechny problémy světa a kdyby to bylo na nich, tak.... Tvůrci Wilsonova byli velmi ambiciózní. Chtěli navázat na českou klasiku Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech. Tudíž rozbrnkali slibnou marketingovou strunu, protože spojení dobrý český film (ještě k tomu žánrový) se bohužel stalo stejně ojedinělým jako schopný český politik.

První světová válka skončila a Bratislava se má pod názvem Wilsonov připojit k USA. Ale jako na potvoru zrovna v tu dobu začne ve městě zabíjet masový vrah, jehož oběti umírají hrůzou. Policejní čekatel Eisner (Dyk v uniformě evokující četníka ze Saint Tropez) se dává do kupy s přizvaným americkým machrem od FBI Foodem (Macháček), který už vyřešil 515 vražd, z toho dvě cestou do Wilsonova a....

 

Wilsonov je skvělý v jedné věci - je žánrový. V české kotlině se stalo jaksi zvykem natáčet výhradně melodramatické odrhovačky o ničem, kde jsou jen zcela náhodně použity prvky z různých žánrů (nejčastěji komediální) a přitom se jedná o x-krát variovaný balast. Kde je český čistokrevný horror, groteska, adventura, parodie, atd.? Pouze čas od času se objeví vzácný zástupce (Ghoul, Westernstory, Chocking Hazard....)

Kladným aspektem je i řemeslná stránka (nikoliv však triková), která je vzdálená od typického televizního vzezření i filmové produkce. Stylizace je vydařená a na výsledném produktu je poznat vyšší rozpočet. Jenže tady pozitiva končí. A to nejhorší je jednoznačně - scénář. S tak mizernou scénaristickou prací by si měl autor okamžitě hledat práci v jiném oboru a do smrti se netknout psací potřeby / klávesnice. Dokonce mám podezření, že se začalo točit bez scénáře a ten nebyl k dispozici až do poslední klapky. Příběh prakticky absentuje. Hledá se vrah, pletichaří v politice, machruje na novice, ale jednotlivé dějové linie se nepropojí, nevygradují a ani nedávají smysl sami o sobě.

Dyk je zděšen a překvapen, když mu cikánka vyvěští z ruky hrozbu, která má nějaké spojení s vodou. Jenže za chvíli se sám přizná, že voda je prokletím jeho rodiny, takže k překvapení není důvod. Macháček jen tak na ulici, jakých je v Brně nebo Praze hafo prohlásí: "Podělaná díra. Tady by se srazil pinďour každýmu". Dyk s Macháčkem jsou sami uvězněni v hrobce s domnělým vrahem a když se dostanou ven, čeká na ně policejní eskorta. Jak se dozvěděla, kde je hledat? Jak ví, že je uvnitř i domnělý vrah, jak vůbec ví, co se dělo uvnitř a že se tam vůbec něco dělo? Hlavním padouchem byl T. G. Masaryk? Co by Bratislava připojením k USA získala? ....

Tak dobře, některé filmy nemusejí dávat smysl, aby mohly fungovat jako scénky sami o sobě. Jenže i ta žánrovost je vlastně jen domnělá škatulka. Hororové momenty nejsou hororové, humorné momenty nejsou vtipné, všechno je jen takové nekonzistentně divné. Navíc do značné míry kradoucí od Ritchieho Sherlocka Holmese, a to už od úvodních titulků plynoucích po dlažbě a hudebního doprovodu, od jehož tvůrců by Hans Zimmer nějaký ten peníz vysoudil.

Přitom potenciál tu byl. Stačilo mít jen scénář a pevnou režisérskou ruku. Macháček pochopil, co se po něm chce a užívá si svého macho zmrda. Stylizace je fajn a některé řemeslné prvky by se měly stát standardní součástí tuzemské filmové produkce. Ale je to o lidech ne o rozpočtu a tvůrci bohužel nejsou novodobým Lipským - Brdečkou. Tak jsem zvědav na Westernstory, které si klade ambici navázat na českou klasiku Limonádový Joe....

Jakub a jeho pán

Pokud bych měl dnešnímu spotřebiteli kultury přiblížit brněnského rodáka Milana Kunderu, pak je takovým historickým Tarantinem. Kdekoho obdivoval (Flaubert, Janáček, Cervantes,....) a romány psal zejména sám pro sebe, divadelní hry nevyjímaje. Jakub a jeho pán je inzerován jako pocta Denisi Diderotovi a jeho Jakubu fatalistovi.
 

 

Divadelní variace na slavný román a svým způsobem knižní divadlo s meta přesahy není snadnou látkou pro diváka a zejména pro účinkující. Kundera je příznačný láskou ke svému dílu, kdy si své knihy překládá výhradně sám a k inscenování svých her svolí pouze za určitých, přísných podmínek.

 

Dána je tak například scéna, která se nemění po všechna tři jednání, jenž nesmějí být narušena přestávkou. Jeviště je rozděleno na dvě části - přední je nižší, zadní část je vyvýšená, tvoří jakési menší pódium. Vpředu se odehrává veškerý přítomný děj. V zadní, vyvýšené části jeviště se odehrávají vyprávěné příběhy z minulosti, do nichž však vypravěči vstupují a události ovlivňují. Další rovinu představuje okraj jeviště, kde se naskýtá další příběhová rovina, při níž si jsou postavy vědomé, že jsou postavami v divadelní hře / světě ovládaném autorem tam shora a mnohdy hodnotí jeho úmysly.

 

Rovinami a myšlenkami dílo opravdu překypuje a je tak třeba hru inscenovat s přesností, věrností a jednoduchostí, aby se nestala nestravitelným pastyšem. Hra ve hře hry ve hře v románu v divadle a v reálnu. Tyto dimenze se ovšem zadařilo interpretačně udržet přehledné. Užité divadelní prostředky jsou tak plně podřízeny záměru v duchu:

 

"Svět člověku zahaluje opona prefabrikovaných interpretací a posláním románu je tuto oponu roztrhnout a odhalit to, co člověk nevidí." - Milan Kundera
 

 

Testovány jsou možnosti románu, divadla i samotného vypravěčství, které stojí v centru zájmu. Jakub a jeho pán je právě velkolepou oslavou vypravěčství, překypující dějem a zároveň nabízející různé interpretace a uchopení. Jakub tak je a zároveň není stejným darebákem jako Rytíř Saint Ouen, je a není sluhou i pánem. Dvojjakost skutků a postav se přenáší do dvojjakosti interpretace. Optimismus osvícenství (osmnácté století Diderotovo) reflektuje skepticismus dvacátého století a vychází vstříc realismu současnosti.

 

Kundera považoval za vhodná divadla pro uvedení Jakuba a jeho pána zejména ta amatérská, univerzitní nebo obecně chudá divadla, kdy nedostatek finančních prostředků považoval za záruku, že režisér zvolí cestu největší možné prostoty. Nic nemůže napáchat v umění větší škody než mnoho peněz v rukou ambiciózního hlupáka.

 

MdB sice nenaplňuje ani jednu kategorii, ale požadavek prostoty byl dodržen. Nic nerozptyluje, výprava, hudba ani přestávka. Vše slouží dílu dle požadavků vpravdě nekompromisního autora, ač hra samotná v reportoáru jistým způsobem vyniká, kdy se vybaví asociace  spíše s divadly typu Reduta nebo na Husa na provázku. Stejně tak zpracování je diametrálně odlišné např. od Titanicu, který nabídnul pouze formu a snahu o efekt, zatímco Jakub a jeho pán nabízí příběh s potlačením všeho ostatního. Divadelní prostor je využit dokonale se všemi jeho přednostmi i nedostatky.

Inscenace plně vyhovuje původnímu Kunderovu textu, kdy má každá věta svůj význam a musí být ve hře umístěna patřičným způsobem. Ústřední dvojice Jakuba Mazáka a Viktora Skály se zdatně vypořádala s nelehkým břemenem učinit děj stravitelným a vtáhnout do něj diváky. Mazákův Jakub je mazaným a světem zkušeným vesničanem, zatímco Viktor Skála za aristokratickou slupkou skrývá svou nepraktičnost a jisté naivní snílkovství. Přitom mají potřebnou chemii, kdy je jasné, že se jeden neobejde bez druhého, ač si tento fakt jen stěží přiznávají.

Martin Havelka smísil svůj komediální um s konzistencí charakteru, kdy se jeho Rytíř Saint Ouen ve chvíli mění z přítele ze všech nejpřátelštějších na zrádnou svini. Lucii Zedníčkovou by mohli vytisknout do encyklopedie jako etalon hesla hubatá hostinská a Jaroslav Matějka dal na odiv nebývalou ohebnost a pružnost svých údů. Jsou to právě herci, na kterých stojí epičnost vyprávění a větvení různých intertextuálních vztahů. Navzdory složité struktuře a filozofického přesahu ovšem vyznívají i vtipné momenty správným způsobem, čehož byla důkazem např. paní ve čtvrté řadě za mnou, která se skutečně od srdce nasmála, jako by nebylo zítra.

 

Jakub a jeho pán předávají svou mnohočetnou hrou se slovy i významy radost z vyprávění, přátelství, snů, deziluzí a samotného bytí. Díky hereckým výkonům toto bytí není nesnesitelné ani lehké a divadlo je pro ně ideální formou. Nebyl bych ochotný přečíst si některou z Kunderových těžkotonážních knih, svého času mi Nesmrtelnost stačila, ale na obdobně zdařilé představení si zajdu rád.

Jakub:
Tak mě veďte.

Pán:
Jak tě můžu vést, když nevíme, kam jdeme?

Jakub:
Tak to bylo psáno tam nahoře: Vy jste můj pán a je to vaše poslání mě vést.

Pán:
Ano, ale tys zapomněl, co je psáno hned kousek dál. Pán bude sice dávat rozkazy, ale Jakub bude určovat jaké. Čekám.

Jakub:
Dobrá. Chci tedy, abyste mě vedl... vpřed.

Pán (upadne do rozpaků a rozhlíží se kolem):
No jo. Ale kde je to?

Jakub:
Prozradím vám velké tajemství. Odvěký trik lidstva. Vpřed, to je kamkoliv.

Boření školních mýtů

Kdo ztratí ISIC nedostuduje! Kdo na automatu stiskne kombinaci G4, pro toho si přijde Krvavej Ignác, atd. Školy jsou plné barvitých mýtů, které vznikají v hlavách vyžadujících odreagování při zdánlivě nudných předmětech. Éra státnic pro tento semestr skončila a tentokrát můžu některé mýty posoudit z pozice "na druhé straně":

Kouzelnický kabinet - přišel bakalář a odešel inženýr!

První a poslední se nevyhazuje

Hned první den státnic byli "vyhozeni" právě první a poslední.

Mýtus zbořen!

Komu nepojede prezentace, bude vyhozen

V jednom případě předávaná flash budila podezření už pohledu. Rozměry 0,5 x 0,1 x 0,2 cm těsně splňovaly nároky, aby se ta věc dala zastrčit do pc, natožpak smysluplně uchopit v rukou. PC okamžitě odmítlo spolupracovat a stejně tak notebook kolegy, který ochotně nabídnul jeho využití. Prezentace tak musela být načtena z e-mailu. Pokud by se nepodařilo, prezentuje se s použitím tabule.

Mýtus zbořen!

Otázky k losování jsou řazeny postupně

Jeden z nejsilněji zakořeněných mýtů. Když si někdo není jistý, má sáhnout po rohovém lístku vlevo dole, protože tam bude jednička (u mikra jednoznačně nejoblíbenější "Rozpočtové omezení, preference a užitek, mezní užitek"). Lístky jsou sice v obálce zamíchané, ale jistě by někdo rád pro pomoc druhým uspořádal od 1 po 20. Jenže to by si studenti nesměli tahat zcela náhodně. Postupné řazení by v tomto případě bylo kontraproduktivní, protože zrovna krajové otázky zůstávaly netknuté.

Mýtus zbořen!


Chvíle pravdy a neúprosných čísel

Úspěch u státnic závisí na skladbě komise

Vystřídal jsem se v několika komisích o různé skladbě. Každý má jiný přístup, ale opravdu i ten zkoušející s vybudovanou aurou nekompromisní přísnosti u státnic "zjihne" a snaží se pomoci studentovi, který prožívá perné chvilky, kdy marně hledá v paměti i ty základní souvislosti. Nikdo ani v žertu nepotápí a pokud dojde na F, pak je to opravdu z vážných důvodů.

Mýtus zbořen!

Kdo udělá mikro, má titul v kapse

Z nějakého důvodu plní mikroekonomie funkci pomyslného síta, kterým propadne vysoké množství studentů. Za zlatých časů prof. Fuchse statistiky hovořily zcela jednoznačně, pouze 30 % studentů je hodných ovládnout tento předmět a postoupit tak do dalšího semestru. Dnes už podmínky změkly a celých 66 % dokončí mikro úspěšně. I tak se ale jedná o stále obávaný strašák. Nelze říct jednoznačně, že kdo udělá mikro, vyjde mu vše ostatní, ale pravděpodobně už jej nic tak nepotrápí. Takže s potřebnou mírou nadhledu:

Mýtus potvrzen!

Statistika nepůsobí zrovna motivačně

Na posudcích nezáleží, komise si dá známku, jakou chce

Posudky na bp a dp jsou po napsání zaprotokolovány a poté (někdy i za přítomnosti vedoucího a oponenta) představeny komisi. Zde ovšem platí, že je vše je relevantní a záleží na kvalitě obhajoby, která definuje výslednou známku. Pokud jsou posudky špatné a obhajoba nepřesvědčivá, pak nelze vyloučit i jiný než dobrý výsledek. Těžko si však představit situaci, kdy by se z navrženého A stalo F.

Mýtus zbořen!

LARP ekonometricky

„Chtělo by to něco neotřelého. Domnívám se, že tématický LARP, třeba se zaměřením na svět Sherlocka Holmese by byl tím pravým řešením!“ pronesl jsem náhle, potahujíc z dýmky ve svém pohodlném křesle.

„To by mohlo!“, zvolal můj kolega, a teprve pak si uvědomil, že jsem vyjádřil jako ozvěna jádro jeho nejniternějších myšlenek; i napřímil se a zíral na mě ve vrcholném úžasu. „Co to má znamenat?“

Potěšen vzbuzeným zájmem jsem mu osvětlil situaci. „Vždyť šlo jen o povrchní dedukci, milý kolego. Článek v novinách, který jste právě dočetl, významný pohled z okna na Moravské náměstí a nervózní klepání prsty do stolku. To vše vede k jedinému závěru – opětovně myslíte na festival, který chcete uspořádat v tomto krásném městě. A stále nemáte dobrý motiv.“

„Máte pravdu,“ odvětil „ale LARP…, na to by šli určitě jen mladí nebo studenti, co většinu času tráví u pc nebo televize a pak by byli v reálném světě dezorientovaní. Návštěvníci kulturních akcí, festivalů, divadel by myslím nebyli ochotní. A ta tématičnost, vždyť kdo ještě dnes čte literaturu, navíc z osmdesátých let devatenáctého století!“

„No, sám si nemyslím, že by potenciál návštěvnosti závisel dominantně na těchto faktorech. Osobně bych měl za to, že s každou další návštěvou divadla roste pravděpodobnost účasti o řekněme 2% a vliv trávení času u pc na ochotu navštívit navrhovanou akci je tím větší, čím větší je čtenářská vášeň člověka. Ostatně, mám tu psaní od mého dobrého přítele Ragnara Frische. Možná má v ruce nástroj, který by nám mohl v řešení tohoto problému pomoci.“
 

Velký učitel a rádce Ragnara Frische

Vytvořený ekonometrický model se všemi uvedenými proměnnými dosahuje koeficientu determinace o hodnotě 86,27 a společná variabilita proměnných je tak schopna vysvětlit 86,27 % variability regresantu. Na základě výsledků F-statistiky je rovněž možné zamítnout hypotézu o nevýznamnosti celého modelu (p-hodnota dosahuje 1,90e-06).

Model však obsahuje řadu zcela evidentně statisticky nesignifikantních proměnných. Metodou postupné eliminace od proměnných s nejvyšší p-hodnotou je možné dosáhnout stavu, kdy se v upraveném modelu budou vyskytovat pouze regresory statisticky signifikantní (s p-hodnotou ˂ 0,1).

Regresní model zahrnuje úrovňovou konstantu, tudíž je splněn předpoklad nulové střední hodnoty náhodných složek. Všechny provedené testy heteroskedasticity hovoří o nepřítomnosti heteroskedasticity, kdy se vypočítané p-hodnoty pohybují nad hladinami významnosti 0,1, 0,05 i 0,01 a nelze tak zamítnout nulovou hypotézu [H₀: v modelu se nenachází heteroskedasticita (náhodné složky mají stejný rozptyl)]. Předpoklad je splněn.
 

 

Využita jsou průřezová data, kdy se tak nabízí automatické očekávání naplnění předpokladu o vzájemné nekorelovanosti reziduí. Tvrzení však lze i dokázat. Z odhadnutého modelu je možné v programu Gretl uložit rezidua a dále s nimi pracovat v souladu s definovaným vztahem.

I v rámci upraveného modelu se rezidua nacházejí v souladu s předpokladem o normalitě rozdělení, kdy testová statistika chí-kvadrát nabývá p-hodnoty 0,9885 (s hodnotou reziduálního rozptylu 16,012) a nelze tak zamítnout hypotézu H0 o normalitě (normálním rozdělení) reziduí. Ze samotné povahy dat rovněž vyplývá naplnění předpokladu o vysvětlujících proměnných jako nenáhodných veličin.

Multikolinearita modelu je únosná za předpokladu, kdy jsou všechny dílčí koeficienty determinace z pomocných regresí menší než koeficienty determinace z hlavní regrese. Tato podmínka je splněna za stavu 0,837639 ˃ R²_age-ded a v modelu se tak skutečně multikolinearita nevyskytuje. Tento výsledek je potvrzen i prostřednictvím testování faktorů zvyšujících rozptyl (VIF – vícečetný korelační koeficient mezi proměnnou a ostatními nezávisle proměnnými), které se pohybují v blízkosti minimální hodnoty = 1,0.
 

Dle získaných výsledků je možné vyslovit očekávání, že potenciální návštěvnost LARP Holmes závisí v určité míře na faktorech věku, počtu přečtených knih, počtu hodin strávených u pc, návštěvnosti biografu, divadla a schopnosti deduktivního myšlení.

Nelze však odhlédnout od jistých slabin prezentovaného modelu, které ovšem spadají k podstatě vlastního šetření, nikoliv k uplatnění ekonometrických nástrojů. Otázka preferencí spotřebitelů se řadí mezi veličiny, které není možné zcela popsat výlučně matematickými prostředky s úplnou kvantifikací všech relevantních prvků. Další možné úskalí přináší zkreslení získaných výsledků formou nepravdivých nebo nepřesných odpovědí respondentů.

 

Nicméně dosažené výsledky nabízejí prostor pro navazující šetření, u nichž by bylo vhodné se hlouběji zaměřit na definované vztahy. Nabízí se tak např. otázka, zda by vystupovala jako relevantní proměnná ta, která přinese zohlednění tematičnosti u faktorů book nebo thea vzhledem k zaměření plánované LARP akce, atd.

„Došli jsme zdárnému cíli. Nyní víme, na kterých faktorech z námi původně zvažovaných závisí potenciál návštěvnosti a akci lze vhodně zacílit.“ Zhodnotil jsem výsledek provedené práce.

Můj kolega jen neúspěšně skrýval okouzlení z aplikace nového nástroje, „Dejme tomu, ale ten negativní korelace k dedukci, to mi smysl nedává.“

„Inu“, odvětil jsem „člověk vládnoucí deduktivním myšlením povětšinou nalezne zalíbení v některém náročném oboru, např ekonomii nebo ekonometrii včetně a nepotřebuje pak nahrazovat naši složitou realitu za zjednodušený konstrukt hodný leda kratochvíli.“