Že se Born a Zeman raději nepřejmenovali....
….proč? Protože se jmenují Adolf! Adolf Born, známý kreslíř a ilustrátor. Adolf Zeman, majitel nejdéle fungující kavárny v Brně. Ono je jich samozřejmě více, ale tito dva se mi vybaví jako první ve spojitosti s oním prokletým jménem. Prokletým dle autorů hry Jméno. Právě hlavní zápletka, kdy postavy propadnou hysterii při pomyšlení, že by se nový rodinný přírůstek měl jmenovat Adolf mi přišla při prvním obeznámení s dějem křečovitá – vykonstruovaná – malicherná. Ale…. Francie!
Francouzi jsou prostě národ sám pro sebe. Mají sýry, co zapáchají, až to ve zdi křiví cihly, jazyk nepřátelský srozumitelnosti a výkladní skříň zdejšího herectví formátu Depardieu, který už se neobtěžuje ani zadržováním moči v letadle.
Tedy na první dojem národ nikoliv útlocitný. Hlavní gró hry z naznačeného paradigmatu také výsostně těží. Není to však o národu, ale o postavách, hledajících konflikt. Kdyby nedošlo na Adolfa, ono by se našlo něco jiného, i sebevíc pitomého. Toť k potenciálně početné skupině diváků, které by mohla odradit samotná zápletka. Pokud by se totiž odradit nechali, udělali by chybu. Hra je totiž vynikající!
Divákovi se totiž skutečně představují malí chlapci v tělech čtyřicátníků, kteří soutěží, kdo přečůrá druhého. Hodí zlatavou kapalinou dál „Kudrnáč“ Viktor Skála nebo „Rolexka“ Martin Havelka? A co na to „Babu“ Alena Antalová, která je manželkou jednoho a sestrou druhého? To ona je tou uzemňující směsí, která všechny postaví do latě, když už míra přeteče a situace je vyhrocená k prasknutí nervů. Břitký monolog Antalové je místem, kde hra vygraduje k mohutnému potlesku. Někdo ty fagany srovnal a zároveň uzemnil z výšiny „jsem profesor, heč“, „jsemmachr, heč“ na „jsem nafoukaný blb, co nebere ohledy na druhé“. Pěkná ukázka střetu dospělosti a čtyřicátníků, co dospět nechtějí.
Dokonalá herecká souhra je totiž hlavním úspěchem představení. Uličník a Matušovová se účelově podřizují příběhu v upozadění svých rolí a nechávají vyniknout hlavní trojici Havelka – Skála – Antalová.
Když Havelka vytahuje „hřebík z peněženky“ nelze nevzpomenout na Funése. Pokud by dnes žil a přišel na prkna MdB, do této hry by zapadnul velmi přirozeně. Do hry esenčně čerpající z typické francouzské komedie, ale zároveň ji posouvající do moderní, cynické a snad i kruté reality, kdy individualismus bortí zbytky konvencí a postavy se odhalují ve vší své nahotě.
Dramaturg Jiří Záviš dobře pochopil, co předkládá a jak s tím naložit. Scénograf Emil Konečný vytvořil funkční scénu bez zbytečných kudrlinek s důrazem na praktičnost a přehlednost. Překlad Petra Christova poskytuje plynulý a přirozený tok děje bez svodům k lacinosti, které některé pasáže nabízejí.
Gazdíkova režie zaměřuje pozornost na charaktery postav a poskytuje něco navíc – nejenom komedii – ale i reflexi rozháraných niter postav. Komická rovina je umně stavěna na kompozici dramatu v situacích, které zažil snad každý a je proto snadné se s nimi identifikovat.
Humor vlastně vzniká jako vedlejší produkt absurdity dramatických situací, které jsou však reálné. „Ti lidé se ale chovají! No moment, vždyť já sám vlastně minulý týden na rautu….“ řekne si divák a získává novou emocionální dimenzi. Sleduje archetyp moderních postav, který je mu do určité míry vlastní. Sám znám pár takových Kudrnáčů, Rolexek i Babuí. Stejně jako mám sám něco z nich. A i přes to naše chování se máme stále rádi, což je nesmírně pozitivní vyznění, které rezonuje.
Vztahy mezi postavami jsou natolik skálopevné, že unesou i sebevětší konfrontace a překročení hranic společenské konverzace a konvence, pohybují se totiž nad ní. Povrchní přetvářka mizí a jde se pod povrch, do hloubky. Kudrnáč s Rolexkou si mohou k sobě dovolit vše, protože vědí, že to unesou, a stejně se nakonec láskyplně obejmou.
Pokud je dnešní společnost asociována s nárůstem sociální izolace a sebestřednosti, pak se tady paradoxně v jádru přetřásají tradiční hodnoty, oděné do tohoto nového hávu individualismu a snahy vyniknout za každou cenu. I dnes je prostor pro přátelství, které přetrvá a vydrží, což je velmi sympatický apel a nastavení zrcadla za (maskou konvencí skryté) tváři společnosti zároveň.
Autenticita a vyhýbání se prvoplánovému efektu umožňuje, aby celá tato náročná hra fungovala. Absence přestávky pak v tomto kontextu není překvapením, ale nezbytností pro děj v reálném čase. Zařazení pauzy by bylo nezbytně vykoupeno krutou daní v rozbití plynulého vyprávění.
Jméno je hra chytrá, cynická, komická, svěží a především zábavná. Havelka, Skála, Antalová jsou bravurní a vypořádali se svými úlohami ukázkově. Takto má vypadat činoherní herectví s plným nasazením herce, kterého „je všude na jevišti po kolena“, jak říkával sám etalon divadelního umění Boris Rösner. Po skončení jsem měl ještě dlouhou dobu spokojený úsměv na tváři, což je to nejlepší, co mohu o některé hře říct.
* Mimochodem - užití projekce a záznamu už i na činohře? Zastavte svět, chci vystoupit! Chtělo by se říci nejednomu odpůrci tohoto moru divadelního kumštu. Jenže v tomto případě se jedná o divadelní berličku opodstatněnou, sloužící příběhu jako rám uvádějící děj do širšího časové rozměru.
