Nejlepší knedlík, co měl Pohlreich v hubě

Pohlreich v nové řadě Ano, šéfe. Ve druhé epizodě šesté série se vydal pomoct do restaurace a hotelu Rosé. A já si už po pár minutách říkal, hergot, ten člověk jim ale vůbec nepomáhá (a v duchu jsem si formoval alternativní, manažersky hard-core pořad Ano, stratégu):

• Majitelé působí, že se každou chvilku zhroutí a nějaká podniková strategie je pro ně evidentně neznámým pojmem.
• V kuchyni mají schopnou optičku (nikdy není pozdě změnit povolání), která vaří senzační jídla.
• Neumějí nastavit odpovídající podmínky cenové politiky v rámci hotelu (dva kvalitativně nesrovnatelné pokoje stojí stejně a příjmy ubíjejí slevomaty a spol.).
• Neumějí se vhodným  způsobem prezentovat (u silnice je pouze malá tabule se sáhodlouhým křídovým popisem, zatímco hned u restaurace ční hned čtyři velké transparenty).

Hlavní problém - skoro nikdo tam nechodí a restaurace i hotel zejí prázdnotou. V tomto případě nejde vůbec o vaření, ale o management. Tu kruciální oblast každého podnikání. Za tohoto výchozího stavu by se měla první otázka směřovat na disponibilní poptávku. Šumava, v okolí pouze hvozdy a lesy:

 

• Je to vůbec vhodné místo pro tento druh podnikání?
• Vyskytuje se tady dostatečná poptávka po jejich produkci?
• Je vůbec možné sem lidi nějak přilákat?

 

 

Namísto zodpovězení těchto zásadních otázek se však Zdéňa soustředil na:

 

• Ochutnávka jídel, co mu chutnali a vyřazení těch, co mu nechutnali.
• Zjištění informací, jak to teď vypadá.
• Strhnutí transparentů a nevhodné "výzdoby" restaurace.
• Informování lokální komunity pomocí tlampače, že tady existuje nějaká restaurace.
• Opětovná ochutnávka jídel a předání nálepky.

Kapitolu samu pro sebe představuje změna jména. Rosé bylo nahrazeno Zlatým potokem (nebo tak nějak). Po změně názvu však byli hosté stále zváni do Rosé a navíc po revizním příjezdu dokonce neměli na budově označení žádné. Holt zákazník musí být ve střehu, jak se to vlastně jmenuje a kde se to nachází.

 

Hlavní přínos návštěvy tak byl tentokrát v nakopnutí sebedůvěry a vyjádření podpory. Emotivní a divácky vděčné, pro aktéry v tomto případě k nezaplacení a přínosné. Ale co ta racionální, podnikatelská stránka? 

 

Nebyli by třeba jinde a jinak úspěšnější? Když někdo umí vařit tak, že posadí na zem i Pohlreicha, tak si může směle dovolit vstoupit na lukrativnější trhy ala Praha, Brno, kde se dá kvalitou bojovat i proti značné konkurenci formátu rudého oceánu. Jde tady právě o tu hodnotu, kterou jsou schopni nabídnout. Vařit umí, ale nejsou schopní o sobě dát vědět nebo se nacházejí na geograficky nevhodně vymezeném trhu. Účast v Ano, šéfe může být dobrý krátkodobě působící propagační flastr, ale to by se nesměl vysílat rok po natočení. Ten rok, který byl pro tento podnik zásadní.