Poslední lovec čarodějnic

1215. Válka mezi lidmi a čarodějnicemi vrcholí. Poslední bojovníci "Sekery a kříže" se vydávají do sídla zla a Kaulderovi (Vin Diesel) se daří zabít samotnou Královnu čarodějnic, která jej však v poslední chvíli ještě stihne proklít k věčnému životu.

Sbírání spadaných jablek nesnášel víc než zabíjení čarodějnic

2015. Kaulder už po staletí loví čarodějnice pro přetrvávající řád Sekery a kříže. Pomocnou ruku mu přitom podává Dolan, kdy má být současně 36. (Michael Caine) nahrazen 37. (Elijah Wood). Dolan 36 je však zavražděn za záhadných okolností ještě před předáním štafety a navíc se probouzí zlo, které by mohlo vést k oživení Královny čarodějnic.

Určitě ti nevadí ten věkový rozdíl?

Na papíře zní Poslední lovec čarodějnic jako typický blockbuster, kde je všechno cool a s nadsázkou pojetí hrdinové trousí hlášky jak o život. Jenže zdání klame. Namísto prvoplánově efektního akčňáku (jak by se z trailerů mohlo zdát) je tu surová temná fantasy. Na diváka nečeká ani x krát omletá stavba příběhu, ale řízná expozice rovnou vrhá do bitvy, kdy se charaktery budují postupně, prostřednictvím nahlédnutí do jejich každodenního života. A tady se nachází překvapení - propracovaná mytologie.

Je snadné uvěřit, že takto by v současnosti skutečně mohlo fungovat "soužití" lidí s čarodějnicemi. Scénáristé přemýšleli nad tím, co tvoří a celý svět nabízí prostor k hlubšímu objevování jednotlivých zákoutí, která byly naznačena.

Temný rytíř se nechává obsluhovat pánem prstenů

Tahounem příběhu je ovšem Vin Diesel, kterému role vyloženě sedla. Jeho Kaulder je pradávný drsňák s rozervanou duší věčností trýzněného lovce. Když říká dvaaosmdesátiletému Cainovi "chlapče", je to vtipné, ale zároveň vyjadřující nevyhnutelnou osamocenost.

Když ho někdo nazval pupkatým strejdou, byl rychlý a zběsilý

Do toho si přičtěte kvalitní triky a důvody k návštěvě kina jsou na světě. Umím si představit  Posledního lovce čarodějnic jako vícedílnou ságu (směřování k pokračování je ostatně naznačeno). Potenciál tu je a snad bude využit.

Jízda!

Před x lety jsem si koupil svoje první "dospělácký" kolo. Vezl jsem si je z krámu, když mě upoutal prudší kopec. Naskočil jsem na kolo a prostě se z toho kopce rozjel. Premiéra měla naštěstí úspěch a uřídil jsem na první dobrou.

 

O pár let později jsem zkusil in-line brusle. To už takový úspěch nebyl (mnozí svědkové z okolí Oslavy a náměstí by mohli dodnes vyprávět) a brzo jsem raději brusle přenechal jiným. Ale rozšiřování repertoáru jízdních zkušeností jsem nezanechal a loni rozšířil svůj "vozový" park o skateboard.

 

Skate líže asfalt a starý baráky svědci jsou....

 

A ono mi to jde! Nejsem sice druhý Tony Hawk, ale postupně se zlepšuji. Dokonce jsem za tímto účelem navázal přátelství s jistým Josífkem Roubalovic, chlapem z periferie a ostříleným skaťákem. A dnes, 21. 10. 2015 jsem se za ním vydal do té okrajové čtvrti města, která přímo vyzývá k jízdním neplechám :-)

 

Jedu si osm zastávek mhd, když dorážím ke známé bytové zástavbě z dob dávno minulých. Furiantsky odmítám výtah a vybíhám do šestého patra, kde JR (jak si nechává říkat) bydlí. Ty schody se přitom sami nabízejí, nezvoním a zkouším trik se skákáním schodů na prkně, co mě JR naposled učil. Charakteristický zvuk udělá své a JR za chvilku s nadšeným výrazem vykukuje ze dveří, rychle mě fotí na face a za chvilku už se svým skatem v ruce běží se mnou vstříc ulicím.

 

Sjet se dají i schody!

 

První zastávku máme na dráze pro skaty. Blbneme, až mi skate pod nohama po zvláště krkolomném výpadu vystřelí mimo dráhu a já cítím škubnutí až v rameni. "Wau, valíme na silnici?", navrhuju a JR souhlasí. Dovádíme si na silnici a taháme z našich prken rychlost, co to dá. Naše počínání neujde pozornosti policistům, ale stíháme se rychle skrýt před přivolanou hlídkou za blízkým sousoším.

 

Dobrá skrýš - základ úspěchu

 

JR je zapřísáhlý sk8ácký self-made man. Prkno si vyrobil sám, odmítá komerční prodej. Vše si poctivě ve sklepě smontoval z bytelné překližky. S důvěrou mi půjčuje a zkouším jeho jízdní vlastnosti. Musím si ohrnout nohavice, aby se mi třísky nechytaly do kalhot.

 

Bytelná ruční práce ala "udělej si sám"

 

Je to surová jízda, člověk musí vložit do pohybů víc švihu. Oproti mému "toxíkovi" cuká, ale zase si více rozumí s hrubším povrchem. Už mu chci prkno vrátit, když si všimnu oldsmobilu jak z padesátek. Neodolám, nabírám rychlost a chytám se tý kraksny.

 

 

Pár jisker a pozornost publika zaručena!

Svištím si to v závěsu do zatáček a vybírám, co to dá. Je to senza! Jedu tak dva bloky a pak se pouštím a brzdím o popelnice a trochu štrejchnu parkující vozidlo. Užívám si získané pozornosti kolemjdoucích.... jenže... "Zdrhej vole, starej Bifftek", volá na mě JR. Je to tak, starej Outrata nás zmerčil (kterýmu se neřekne jinak než Bifftek díky jeho dennímu obědovému rituálu při kterém prudí všechny kolem). A já zrovna zabrzdil o jeho stylovou káru, které si cení víc než vlastního života!

Dědka není radno prudit!

S výrazem zuřivé nenávisti se vrhá ke kufru a vytahuje .... brokovnici! Naštěstí má špatnou ránu, ale i tak mě první střela mine jen těsně. Rozjíždím se, co to dá a ke svému štěstí se chytám v čas kolem jedoucího auta. Neraduji se však dlouho, protože Bifftek mě pronásleduje svým vozem. Jeho úmysl je jasný, chce mě přimáčknout mezi obě auta. Ztratil veškeré zábrany. Při prvním nárazu se mi daří přemístit se na bok vozidla. Při druhém se v poslední moment pouštím a sjíždím ze silnice. Stihnu si ještě všimnout, že Bifftek strhává řízení mým směrem, ale naráží do valníku s hnojem. 

 

Zbavil jsem se svého pronásledovatele! Nabral jsem však příliš vysokou rychlost a zastavuji až o vrata garáže pod kopcem. Než se stačím vzpamatovat po nárazu, podává mi ruku jeden automechanik (pravděpodobně dle oděvu), který budí spíše dojem univerzitního profesora. "U všech skotů! Jseš v cajku, chlapče?". "Jo, jsem, díky.", zvedám se a rozhlížím se po dílně plné a rozličné techniky. Mou pozornost upoutá stříbřitý model ve futuristickém designu.

 

Delorean DMC-12 po 30 letech

 

 "Tohle by už nikdo nechtěl...", zpozoruje můj zájem mechanik, "...je to 30 let starej krám, zachovalej, ale starej." Stejně mě to k tomu zvláštnímu vozu přitahuje. "Je na prodej?". "Všechno tady je na prodej!", rozhodí mechanik rozšafně rukama jako dirigent hudebního souboru. "Jestli chceš, udělám ti cenu,... a možná tě to bude stát míň než ten tvůj skateboard, už tu stojí ladem od osmdesátýho pátýho, když si ho někdo odveze, udělá mi službu."

 

Budoucnost je dnes!

 

Nevěřím výhodné nabídce, ale ten člověk se tváří upřímně. Otevírám dveře a sedám si za volant. Naběhlý čas na palubní desce ukazuje dnešní datum. 21. 10. 2015. Motor si spokojně vrní pod kapotou, když sešlapávám plyn. Potřásám si rukou na uzavření obchodu, "Dávej při návratu pozor, trochu to háže", usmívá se ještě s radou původní majitel. Mám takový pocit, že mě s touhle károu čeká pár dobrodružství, jestlipak to vytáhnu přes 120 nebo 140 km / hod.... 

Purpurový vrch

Všichni určitě znáte takový ten pocit "už aby to bylo", když vám chce filmař nejprve představit postavy, aby je mohl následně v souladu s horrorovým žánrem nemilostně odkrouhnout. Často jsou to jen načrtnuté karikatury, které už z podstaty nemohou zaujmout. S Purpurovým vrchem je to jiné.

 

Barvitý svět Purpurového vrchu je oděn do kontrastu USA / Anglie

Celá úvodní čtvrtina - třetina je nehorrorová s důrazem kladeným na uvedení hlavních aktérů. Mia Wasikowska hraje lehce naivní spisovatelku Edith Cushing (zdaleka ne jediná narážka na klasické hammerovské horrory), které se nedaří prorazit se svým románem. Tu jí ale "osud" přivede do cesty Thomase Sharpa (Tom Hiddleston), zchudlého baroneta, který je však splněným dívčím snem. Při scéně valčíku se svíčkou jsem si říkal, takhle vyvedenou romanci už jsem dlouho nezažil (na plátně) a přál jsem si, aby to těm dvěma vyšlo. Jednoduše a bez komplikací vstříc happy endu....

 

 Z těch všech si přišel právě pro ni....

 

Jenže ejhle, jsme pořád v žánru horroru a vydařeně budovanou romanci tak záhy narušuje Jessica Chastain jako baronetova tajemná sestra a potenciální tchán se taky netváří na možný vztah své dcery s přívětivostí. Ohavná minulost se pomalu dostává na povrch a varování hrdinčiny matky ze záhrobí "vyhýbej se Purpurovému vrchu" dostává jasné obrysy.

 

Guillermo del Toro si po spektakulárním Hellboyovi nebo Pacific Rim vybral nezvykle komorní příběh. Nejde zde o digitální eskapády ani o hledání nových marných uliček žánru typu Paranormal Activity nebo Saw, ale spíše o poctu již klasické Hammer produkci 50. let. Příběh je hnedle průhledný a tvůrci si nechávají nahlížet do karet. Jde předně o atmosféru a pečlivě budované charaktery. Každá postava má svou motivaci a vnitřní konflikty jsou díky tomu uvěřitelné.

 

 Samotné sídlo skrývá nejedno nepěkné zákoutí....

 

Otázkou je, jestli si Purpurový vrch najde své diváky. V podstatě nepřináší nic nového, za to nabízí něco, čeho se žel valné většině současných horrorů nedostává, a to poctivou filmařinu ze staré školy s opulentní výpravou a kvalitními herci (s Chastain by chtěl těžko někdo být dobrovolně sám v jedné místnosti a Hiddleston si vystřihnul krásně nejednoznačnou postavu s dilematem bublajícím pod povrchem). Pokud vám tak horror něco říká, jděte do tohoto skrz naskrz tradičního kousku.

King of Drums - příběhy slavných

Být umělcem ještě automaticky neznamená stát se celebritou pod vlnou mainstreamového diktátu. A někteří o to vlastně ani nestojí. Proto snad neurazím svým skromným příspěvkem mistra hry na bicí, který si říká jednoduše - fish.

Ke hře na bicí tíhnul už od mala. Jeho první zkušenosti vycházely z třískání dvou vařeček o hrnce, které našel v kuchyni. Leč pochopitelně se doma velkého ocenění své snahy nedočkal. Avšak jiskra byla zažehnuta. Po nevyhnutelném koketování i s jinými nástroji (trubka, kytara, pozoun) konečně spočinuly v jeho rukou paličky a osudově zasednul za bicí. (Předchozí, teď již nepotřebné nástroje si ohleduplně rozdělila rodina a nejbližší).

 

Triko za bicí!

 

První veřejné vystoupení zakusil již během gymnázia, kde přijal za svou stylizaci alias Lennon a nesmazatelně se zapsal do srdcí místních posluchačů. Jeho věhlas se dostal až k Neilu Peartovi, který mu nabídnul pomocnou ruku při rozvoji jeho schopností. Fish neváhal ani chvíli. Opustil vysokou školu, ale nepřál si, aby se kdokoliv dozvěděl o pravém důvodu jeho náhlého zmizení za hranice. "Kdyby se někdo ptal, tak jsem odjel bydlet kvůli práci třeba do Teplic". Sdělil první, co ho napadlo rodičům a vydal se vstříc novému životu.

 

Nick Mason, Ian Paice, Alex Van Halen, Nicko McBrain a další jsou jen z řady jmen, se kterými úzce spolupracoval. Další zlom však nastal při setkání s Larsem Ulrichem. Ian Paice věděl, že je fish fandou Metallicy a domluvil jim schůzku před koncertem. Fish však neudržel emoce na uzdě a při úvodním potřesení rukou Ulrichovi příliš silným stiskem pochroumal prsty. Koncert měl za chvíli začít a tak se nabízela pouze jediná varianta - fish musí odehrát za Ulricha!

 

Ty vole, Larsi, na tu desku mě nefoť!

 

Ian se zaručil ve jménu Deep Purple a Metallica odehrála svůj dosud nejvydařenější koncert, kde i skalní fanoušci jásali nad novou krví, která se Ulrichovi vlila do žil. Sám podaným výkonem užaslý Ulrich trval na tom, že se fish stane nedílnou součástí kapely. Hned druhý den nabídnul smlouvu a rovnou chtěl fishe vyfotit na chystanou desku. Avšak narazil. Fish pochopil, že tento již prošlapaný svět není pro něj a chce si najít vlastní cestu (další deska Metallicy se tímto rozhodnutím bohužel opozdila o řadu let). Už získal cenné zkušenosti a bylo na čase vrátit se do své domoviny. S díky odmítnul a vrátil se do Oslavan, kde si našel práci, aby mohl volný čas trávit zdokonalováním svého umění, které odhalí světu v pravou chvíli.

Je však veřejným tajemstvím, že stále zaskakuje i za svoje slavnější kolegy. Když byl Mike Portnoy loni po koncertní šňůře příliš unavený na natočení svého sóla na bicí, neostýchal se zavolat přítele fishe, který hbitě zaskočil a ve všech záběrech ze zadu Portnoye plnohodnotně zastoupil.

Ze předu Portnoy, ze zadu fish, pouze jejich matky poznají rozdíl!

Odhodlání, dřina a zápal pro věc. To jsou tři klíčové faktory úspěchu tohoto umělce, který zároveň dokázal zůstat skromný. Dodnes málokdo v jeho okolí ví o těchto skutečnostech. O to víc budou překvapeni, až se tento sympatický člověk rozhodne odhalit světu své umění, jehož zdokonalování zasvětil svůj dosavadní život.

Ostrov pokladů - 40 %

Z preskittu: "Historický dobrodružný muzikál, který spojuje skutečný život spisovatele Roberta Louise Stevensona s příběhem jeho nejznámější knihy "Ostrov pokladů". Příliš mnoho psů je zajícova smrt. V kontextu díla by se hodilo říci: příliš mnoho ambicí autora je smrt hry. Ale začněme od provedení:

+     Zedníček, Mach, Musilová, Havelka, technické osazenstvo
-      Slanina, Vaňková

Zcela úmyslně v plusech uvádím vedle herců zástupce technických pozic, kteří se bravurně vypořádali s náročným úkolem velmi častých změn scény. Duo Havelka - Musilová krásně vykreslilo na malém prostoru živé postavy, u nichž jsou jasné obavy o syna (tuberák, který se rovnýma nohama vrhá do francouzské bohémy s cílem uživit se psaním románů, přičemž mu doposud nevydělala ani prostá črta? To je sen každého starostlivého rodiče devatenáctého století!).

Zedníček se snaží a třeba časem do své role přidá i něco z tolik potřebné temnoty, kdy je Silver i hrozbou. V současné době jasně převažují sympatie. A Mach vytvořil, řekl bych, nejvíce pirátský dojem ze všech zúčastněných.

Slanina jako Stevenson podal velmi kolísavý výkon. Na jedné straně herecky podtaktovaný a na straně druhé přetaktovaný, až to vypadalo, že mu během nejednoho songu utečou plíce z těla (a divákům bubínky z uší). Nejvíce mi vrzal právě vztah Louis - Fanny, kdy jsem si nepovšimnul nějaké progrese od "náhodní spolubydlící" po "miluji Vás". Pokud by Fanny tento status quo neoznámila, pak bych se k němu prostřednictvím hereckého výkonu nedopídil. Paradoxně tato hlavní dějová linie působí do počtu. A tady se nachází hlavní problém - autor / autoři.

Celý Ostrov pokladů je založen na vztahu Jim - Silver. Samotný poklad a pirátské dobrodružství je vlastně jen kulisa. Nejde o romantickou výpravu, ale o nutnost, jasně danou motivací. Jim potřebuje získat peníze, jinak jeho matka přijde o hospodu - jediný příjem a domov. Silver chce získat zpět to, o co byl Flintem připraven - svůj podíl na kořisti. Podíl, při jehož získávání se zmrzačil a sám si je vědom, že si zvolil špatnou cestu (jak radí Jimovi - "nikdy nehledej rychlý výdělek, chlapče"). Postavy nemají na výběr a konají v extrémní situaci.

 

Ve hře zdůraznění této naléhavosti absentuje. Děj Ostrova pokladů je pouze zredukován do jednotlivých výjevů. Originální, živé postavy se staly pouze figurkami, se kterými pracuje Stevensonova fantazie a protíná se s jeho životním osudem, zde v podobě již zmíněné banalizované romantické linie.

Autor přitom nepochopitelně nevyužívá paralelu vztahu Lloyd - Stevenson / Jim - Silver, ale buduje dva zásadní vztahy bez využití prolínání dvou realit, na kterém je hra založena (v pirátské paralele je Stevenson doktorem i Benem). Ve výsledku jsou tak oba vztahy poloviční, nemají tolik prostoru na rozehrání, čímž nejvíce trpí závěr - propuštění Silvera Jimem na svobodou, kdy náhlá personalizace Silver / Lloydův otec nefunguje.

 

Až na dvě, tři sklady (dvě z nich lze slyšet v traileru) hudební vata.

 

Přitom právě Stevenson je tím, kdo chce rebelovat / osvobodit se (= být pirátem), ale přitom má pochyby (co když si zvolil špatně). Závěr by tak mohl fungovat v paralele:

 

• Stevenson to dokázala - vydal se na správnou cestu, stává se i díky Lloydovi úspěšným spisovatelem /
• Silver dostal šanci, může vést jiný život, vydává se díky Jimovi na správnou cestu.

Leč nevyužito. O to více se jeví přístup "2 in 1" jako samoúčelný a dramaticky nezvládnutí. Jak velké sousto si autor ukousnul? Hra řeší načrtává témata, která by sama o sobě utáhla několik samotných her:

• Vzdor rodičům a vztah syna s otcem.
• Hledání sebe sama a svého místa ve světě.
• Boj s nemocí.
• Kontroverzní vztah neslučitelný s historickými konvencemi.
• Nuzná situace samotné matky se synem.
• Upřednostnění rychlého zisku před lidskými životy.
• Hledání pirátského pokladu.
• Střet dvou různých kultur - dobové morálky a romantismu.

S tolika tématy se nabízí vhodná otázka, pro koho je hra určena? Mladší diváci, odkojení Piráty z Karibiku, se budou nudit u osobní linie Stevenson - spisovatel, co řeší svoje existenční potíže (za mnou sedící pubescent se během první půle třikrát ptal na přestávku). Čtenáři Ostrova pokladů se budou ošívat nad ořezáním pirátského děje až na kost a milovníci motivujících příběhů slavných nepřenesou přes srdce pouze zjednodušený výjev ze Stevensonových literárních počátků. Well, pro všechny a zároveň pro nikoho.

Klub pánů z Ponožkovic

Sem tam narazím na podnikatelský záměr, k jehož zpracování nemám téměř výhrady. A toto je jeden z těch případů. "Fusakle si člověk může koupit za pár kaček na každym rohu". Řekl by nejeden běžný spotřebitel. Není ale ponožka jako ponožka. A proto je tu Klub pánů z Ponožkovic, který dokázal proměnit obyčejný produkt v neobyčejný.

 

 

 

Klubové členství na součást denního oděvu? Nové ponožky jednou měsíčně do schránky? Tak jednoduše zní koncept, který se může opřít o kvalitně odvedené stránky a prostor k budování základny loajálních spotřebitelů (protože je to věc stylu, my Conversáři můžeme vyprávět :-). A samozřejmě o nevšedně vyvedené fusky, u kterých je každá varianta doprovázena popisem vzniku.

 

 

 

"Každý měsíc jeden pár legendárních pestrobarevných ponožek ve Vaší schránce." Takže stačí kliknout sem a stát se hrdým členem Klubu pánů z Ponožkovic. Nebo darovat členství někomu, jehož nohy si potrpí na image.

Higgsův boson pro kočku

Zpracovat příspěvek, který vědeckým zovati se může, je náročné. Na úvodní myšlenku je třeba navázat odpovídající rešerší dosavadního stavu poznání, určením nejvíce relevantních příspěvků, poté selekcí nejvíce impaktovaných periodik, atd. A když už se člověk dobere úspěšného konce tak před ním leží další břemeno, všechna ta nahromaděná fakta zpracovat. A nebo si významně ulehčit situaci a využít SCIgen:

 

A Methodology for the Evaluation of the Lookaside Buffer

 

Justyn Himmler

Abstract

The technical unification of context-free grammar and online algorithms is a significant challenge. After years of compelling research into online algorithms [1], we demonstrate the evaluation of DNS, which embodies the compelling principles of replicated cryptography. We present a permutable tool for evaluating redundancy, which we call ForgeryLangdak.

 

Podívejte se, pane recenzente, k mému článku....

 

Ano, na fotografii je skutečný Justýn Himmler, který, ač dosud jevil pramalý zájem o informatiku, stal se během mžiku erudovaným autorem, který disponuje kromě vědeckého článku i historií svého publikování, která dokonce sahá dalece před jeho vlastní narození, vskutku bravurní autor:

 

O. L. Ito, B. Qian, J. Himmler, R. Floyd, and R. Stearns, "Architecting checksums using ambimorphic models," Journal of Linear-Time Methodologies, vol. 81, pp. 80-103, Feb. 2005.

 

 

 

 

Zajímavé není ani tak to, že někdo z recesistických motivů vytvoří generátor na vědecké práce. Zajímavější je spíše dopad na seriózní instituce, které přijetím takových "hodnotných konferenčních příspěvků" vlastně dokazují, jak mohou někdy probíhat recenzní řízení a samotná impaktovanost nemusí být tím absolutním měřítkem úspěchu, jak bývá mnohdy prezentováno.