Když se v rámci brněnské kultury řekne Kundera, tak se často musí říct i Janáček. Tomu se ovšem nepodařilo stát se uznávaným a světově známým autorem už za svého života. Získal ovšem obdiv Kunderův, který mu věnoval už několik prací. Středobod pak tvoří Janáčkova schopnost uchopit čas v kontextu tvorby uměleckého díla, tedy téma pro Kundery stěžejní, jenž zdůrazňoval i ve spojitosti s Flaubertem.
"Flaubert objevil strukturu přítomné chvíle, objevil ustavičnou koexistenci banálního a dramatického, na níž spočívají naše životy." MK
Je jasné, že verš, ne-li dokonce kýčovitý by Kundera nikdy nenapsal a měl by-li ho snad analyzovat nebo posoudit, raději by ho evidentně vhodil do plamenů krbu útulné prózy, nad níž nic není. Dokonce nad ní není ani literatura, které má být próza součástí. Zarytý romanopisec a odpůrce verše a kýče Kundera si vymaňuje prózu jako samostatně funkční vesmír se svými osobními zákonitostmi.
"Můžeme vést pečlivě deník a zaznamenávat všechny události. Jednoho dne, pročítajíce ty poznámky, pochopíme, že nejsme s to si vyvolat ani jeden jediný konkrétní okamžik. A ještě hůř: že představivost není s to přijít na pomoc naší paměti a rekonstruovat zapomenuté." MK
Kundera se tak paradoxně vyznává z toho, že mu schází lyrika vycházející z reálné zkušenosti. Hrozbou je "házet přes přítomný okamžik závoj upletený z klišé, aby za ním zmizela tvář skutečnosti. Aby ses nikdy nedozvěděl, co jsi žil." Člověk si vzpomene na nějakou událost, ale už to není tatáž událost, ale její obraz s převážně kýčovitým zabarvením. Jestli tak mají autorsky Kundera s Janáčkem něco společného, pak je to smutek z pomíjivosti.
"Janáčkovi se podařilo vyjádřit, co je s to vyjádřit jen opera. Ano, ten nesnesitelný stesk bezvýznamného klábosení tří lidí v hospodě by činoherní scéna nebyl s to vyslovit. Hudba je čtvrtým rozměrem situace, která by bez ní zůstala bezvýznamná, neprohlédnutá, němá. Janáček získal jakožto hudebník zcela jedinečnou psychologickou znalost, jeho psychologická posedlost poznamenala celé jeho dílo, proto se tolik věnoval opeře: schopnost definovat hudebně emoce se tu mohla uskutečňovat a ověřit jako nikde jinde." MK
Nenaznačuje tak, že literární tvorba je těžší, trojrozměrná a neschopná vyjádřit onen přítomný čas? Kundera se v jistém smyslu ukazuje jako Don Quijot. Bojuje s větrnými mlýny čtvrtého rozměru, který nemůže v románu vyjádřit. A právě v tom je pro něj Janáček idolem. Podařilo se mu pospojovat všechny neuchopitelné rozměry situace a i na pohled banální scénu setkání dvou mužů s hostinskou v hospodě proměnit pomocí detailů v emotivní vrchol díla.
Kde se Kundera musí rozepisovat na horentním počtu stran (aspekt pro jeho díla tak typický), tam Janáček tu přibrousí smyčec, tu doladí kontrabas a výsledný dojem je hotový, navíc vstřebaný posluchačem za bezmezně kratší dobu a lehčí hudební formou.
"To je moudrost starého Janáčka: ví, že směšnost citů nemění nic na jejich opravdovosti. Čím je učitelova vášeň hlubší a upřímnější, tím je i komičtější a tím je i smutnější." MK
Lze tak nalézt spojitost literární tvorby s tou hudební. Pro Kundery je román hudebním dílem, jehož formu má pevně v rukou a nebojí se s ní volně zacházet, pravidla ustupují do pozadí, vše je podřízeno kompozici (přísně systematicky rozčleněná Nesmrtelnost tento přístup ostatně vhodně ilustruje). Proto je jméno Milan Kundera umístitelné hned vedle Leoš Janáček. Nikoliv výhradně z geografických důvodů, ale i blízkostí tematickou.
"Slyším často, že román už vyčerpal všechny své možnosti. Mám opačný dojem: během čtyř set let svých dějin román zmeškal mnoho svých možností: nechal mnoho velkých příležitostí nevyužitých, mnoho cest zapomenutých, mnoho volání oslyšených." MK
Žádné komentáře:
Okomentovat