Jakub a jeho pán

Pokud bych měl dnešnímu spotřebiteli kultury přiblížit brněnského rodáka Milana Kunderu, pak je takovým historickým Tarantinem. Kdekoho obdivoval (Flaubert, Janáček, Cervantes,....) a romány psal zejména sám pro sebe, divadelní hry nevyjímaje. Jakub a jeho pán je inzerován jako pocta Denisi Diderotovi a jeho Jakubu fatalistovi.
 

 

Divadelní variace na slavný román a svým způsobem knižní divadlo s meta přesahy není snadnou látkou pro diváka a zejména pro účinkující. Kundera je příznačný láskou ke svému dílu, kdy si své knihy překládá výhradně sám a k inscenování svých her svolí pouze za určitých, přísných podmínek.

 

Dána je tak například scéna, která se nemění po všechna tři jednání, jenž nesmějí být narušena přestávkou. Jeviště je rozděleno na dvě části - přední je nižší, zadní část je vyvýšená, tvoří jakési menší pódium. Vpředu se odehrává veškerý přítomný děj. V zadní, vyvýšené části jeviště se odehrávají vyprávěné příběhy z minulosti, do nichž však vypravěči vstupují a události ovlivňují. Další rovinu představuje okraj jeviště, kde se naskýtá další příběhová rovina, při níž si jsou postavy vědomé, že jsou postavami v divadelní hře / světě ovládaném autorem tam shora a mnohdy hodnotí jeho úmysly.

 

Rovinami a myšlenkami dílo opravdu překypuje a je tak třeba hru inscenovat s přesností, věrností a jednoduchostí, aby se nestala nestravitelným pastyšem. Hra ve hře hry ve hře v románu v divadle a v reálnu. Tyto dimenze se ovšem zadařilo interpretačně udržet přehledné. Užité divadelní prostředky jsou tak plně podřízeny záměru v duchu:

 

"Svět člověku zahaluje opona prefabrikovaných interpretací a posláním románu je tuto oponu roztrhnout a odhalit to, co člověk nevidí." - Milan Kundera
 

 

Testovány jsou možnosti románu, divadla i samotného vypravěčství, které stojí v centru zájmu. Jakub a jeho pán je právě velkolepou oslavou vypravěčství, překypující dějem a zároveň nabízející různé interpretace a uchopení. Jakub tak je a zároveň není stejným darebákem jako Rytíř Saint Ouen, je a není sluhou i pánem. Dvojjakost skutků a postav se přenáší do dvojjakosti interpretace. Optimismus osvícenství (osmnácté století Diderotovo) reflektuje skepticismus dvacátého století a vychází vstříc realismu současnosti.

 

Kundera považoval za vhodná divadla pro uvedení Jakuba a jeho pána zejména ta amatérská, univerzitní nebo obecně chudá divadla, kdy nedostatek finančních prostředků považoval za záruku, že režisér zvolí cestu největší možné prostoty. Nic nemůže napáchat v umění větší škody než mnoho peněz v rukou ambiciózního hlupáka.

 

MdB sice nenaplňuje ani jednu kategorii, ale požadavek prostoty byl dodržen. Nic nerozptyluje, výprava, hudba ani přestávka. Vše slouží dílu dle požadavků vpravdě nekompromisního autora, ač hra samotná v reportoáru jistým způsobem vyniká, kdy se vybaví asociace  spíše s divadly typu Reduta nebo na Husa na provázku. Stejně tak zpracování je diametrálně odlišné např. od Titanicu, který nabídnul pouze formu a snahu o efekt, zatímco Jakub a jeho pán nabízí příběh s potlačením všeho ostatního. Divadelní prostor je využit dokonale se všemi jeho přednostmi i nedostatky.

Inscenace plně vyhovuje původnímu Kunderovu textu, kdy má každá věta svůj význam a musí být ve hře umístěna patřičným způsobem. Ústřední dvojice Jakuba Mazáka a Viktora Skály se zdatně vypořádala s nelehkým břemenem učinit děj stravitelným a vtáhnout do něj diváky. Mazákův Jakub je mazaným a světem zkušeným vesničanem, zatímco Viktor Skála za aristokratickou slupkou skrývá svou nepraktičnost a jisté naivní snílkovství. Přitom mají potřebnou chemii, kdy je jasné, že se jeden neobejde bez druhého, ač si tento fakt jen stěží přiznávají.

Martin Havelka smísil svůj komediální um s konzistencí charakteru, kdy se jeho Rytíř Saint Ouen ve chvíli mění z přítele ze všech nejpřátelštějších na zrádnou svini. Lucii Zedníčkovou by mohli vytisknout do encyklopedie jako etalon hesla hubatá hostinská a Jaroslav Matějka dal na odiv nebývalou ohebnost a pružnost svých údů. Jsou to právě herci, na kterých stojí epičnost vyprávění a větvení různých intertextuálních vztahů. Navzdory složité struktuře a filozofického přesahu ovšem vyznívají i vtipné momenty správným způsobem, čehož byla důkazem např. paní ve čtvrté řadě za mnou, která se skutečně od srdce nasmála, jako by nebylo zítra.

 

Jakub a jeho pán předávají svou mnohočetnou hrou se slovy i významy radost z vyprávění, přátelství, snů, deziluzí a samotného bytí. Díky hereckým výkonům toto bytí není nesnesitelné ani lehké a divadlo je pro ně ideální formou. Nebyl bych ochotný přečíst si některou z Kunderových těžkotonážních knih, svého času mi Nesmrtelnost stačila, ale na obdobně zdařilé představení si zajdu rád.

Jakub:
Tak mě veďte.

Pán:
Jak tě můžu vést, když nevíme, kam jdeme?

Jakub:
Tak to bylo psáno tam nahoře: Vy jste můj pán a je to vaše poslání mě vést.

Pán:
Ano, ale tys zapomněl, co je psáno hned kousek dál. Pán bude sice dávat rozkazy, ale Jakub bude určovat jaké. Čekám.

Jakub:
Dobrá. Chci tedy, abyste mě vedl... vpřed.

Pán (upadne do rozpaků a rozhlíží se kolem):
No jo. Ale kde je to?

Jakub:
Prozradím vám velké tajemství. Odvěký trik lidstva. Vpřed, to je kamkoliv.