Rozumně šílení

Souputníci jdoucí svorně k hrobu jsou zase o rok svému cíli blíže. Ohňostroje utichly a kocovina budí své dobrovolné příjemce. Kde je ta radost z něčeho nového, když se nic samo od sebe neděje? Jedna číslovka střídá druhou, ale včera je stále včera a zítra stále zítra. Přející PFkáři chtějí něco lepšího, aby se stále drželi na jednom místě.

Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život.

Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.

Alternativa života je v nabídce pro každého. Může být horší. Nemusí. Můžeme ji využít. Nemusíme. Přejme si pokračující pevnou vůli k rozhodným činům a udržení vytčeného směru vstříc neznámému.