Mám rád výšky. Lákají ke skoku takovým osvobozujícím způsobem. Před pár měsíci jsem se zmínil, že bych si rád skočil padákem. A ve slovutný den 20. srpna mi manželka ráno oznámila, že si půjdu opravdu skočit, protože mi úspěšně dva měsíce tutlala objednaný seskok. Těšil jsem se jak malej kluk, do kýženého okamžiku se doba vlekla a já si už představoval, jak se vrhnu vstříc vzdušným dálavám.
Odpoledne konečně vyrážíme směrem na pole k letišti. Během procházky kolem nás létají letadla a pár větroňů. V dáli už se rýsuje vzdušný rukáv a poprvé obhlížím X na zemi, které značí cílovou destinaci v případě úspěchu. Vítá nás Zdeněk, sympaťák každým coulem, co opravdu působí, že má svoje povolání / hobby pevně v ruce. Podepisuji prohlášení (jdu do toho dobrovolně, srdce mi funguje jak má a nejsem pod vlivem alkoholu nebo drog) a dostávám kombinézu s instruktáží, co, kdy a jak.
Po úspěšné instruktáži se se mnou loučí manželka a začíná senzační první fáze v půl hodinovém přeletávání nad Brnem k dosažení potřebné výšky. Bez dveří, volným prostorem pod sebou mám všechno důvěrně známé, ale teď jiné. Brněnská přehrada, Výstaviště, Lužánecký stadion a ostatní dominanty jsou jednom vzdálené body, najednou blízko sebe. Země dostává novou perspektivu. Najednou to není to přízemní okolí, ale prostě planeta, kde je člověk prckem. Nadhled je ten správný výraz. Kolem si plují mraky a dozvídám se, co je nad nimi - kus prázdného prostoru a pak další mraky. Volnost je všude a nejradši bych se takhle prolítával denně.
I když je srpen, pořád víc přituhuje, až bych se nestyděl za čepici a rukavice. Letiště, odkud jsme vystartovali je teď už jenom vzdáleným bodem. Hloubka k zemi působí neskutečně. A v tom přichází ta chvíle, kdy mi dává instruktor signál, že je ta správná chvíle. Visím z letadla a všechno je pode mnou. Užívám si ten moment a pak se vrhám do prostoru. Salta a volný pád. Nikde není nahoře a nikde není dole. Z pohledu v rychlém sledu - letadlo - nebe - zem - nebe - letadlo a dokola. Všude je tolik vzduchu a nikde pevný bod. Super pocit. Následuje padák a stabilizace. Když zatáhnu za levý popruh, padák se opravdu stočí vlevo. Je to opravdu zážitek.
Kontakt se zemí nastává asi po pěti minutách. Vstávám a mám pocit, že jsem se vrátil z jiné sféry, kde platí odlišná fyzika. Instruktor mi podává ruku a s úsměvem na tváři gratuluje. Lítání je super, seskoky jsou super. A už při cestě domů přemýšlím, co zkusím ze stejného ranku příště....
Žádné komentáře:
Okomentovat